Thomas Piketty: Autor nejvlivnější ekonomické knihy poslední dekády (Jaromír Sedlák)

stále čelí dotazům Thomas Piketty se svou knihou. FOTO - minimaetmoralia.it Nic nepomůže úspěchu víc, než být ve správný čas, na správném místě s atraktivním produktem. To se podařilo autoru knihy »Kapitál v 21. století«, jejíž miliony výtisků zaplavují od roku 2014 světová knihkupectví a knihovny. Je to Thomas Piketty, jehož kniha právě vychází s neuvěřitelným zpožděním v Česku. Každopádně se svým monumentálním dílem trefil do černého. Hospodářské, sociální a ekologické otřesy vždy vyvolávají vlnu introspekce a hledání východisek a nikomu se nepodařilo vystihnout tuto poptávku lépe, než právě jemu. Podle The Economist to byla kniha roku 2014. Západní svět nejen, že po roce 2007 zažil největší ekonomický otřes od 30. let 20. století, a přišel o iluzi, že finanční trhy se svými sofistikovanými matematickými modely dovedou zvládnout rizika, ale stalo se něco ještě horšího: ztratil sebedůvěru a přesvědčení o superioritě svého současného modelu, který do té doby považoval za expertní zboží do celého světa. Zejména v Evropě, která zjistila, že projekt společné měny neustál fázi ostrého testování v plném provozu, byla tzv. Velká recese – kterou předcházela krize finanční – hluboká a málokde hlubší, než právě ve Francii. Ta se jen obtížně smiřuje s poznáním, jak dalece zaostala za Německem, které se k hrůze a ponížení Francouzů zjevně vyrovnalo s krizemi snáz a rychleji. Do této atmosféry vypustil v létě 2013 Piketty svůj novodobý Kapitál, za který by ho Marx a Engels vřele pochválili. Teprve na jaře 2014 jeho anglický překlad opanoval prodejní žebříčky v oblasti literatury faktu. Už samotný název knihy svědčí o tom, že autor si vytýčil velké cíle a přímo odkazuje na nejznámější dílo slavného kritika kapitalismu, na kterého ve 20. století navázal Lenin. Piketty se svými spolupracovníky shromáždil obrovské množství dat z nejrůznějších dobových pramenů, aby dokumentoval vývoj příjmové a majetkové nerovnosti od konce 18. století až do současnosti. Progresivní zdanění ne příjmu, ale majetku Základní premisou tohoto monumentálního díla je, že míra zhodnocení kapitálu ve všech jeho formách je vyšší, než míra ekonomického růstu, potažmo pracovních příjmů. Velkého významu to nabývá tehdy, když je hospodářský růst a vzestup reálných mezd relativně pomalý, jako třeba v Británii a Francii v druhé polovině 19. století až do roku 1914. Pak zděděný, po generace hromaděný kapitál, dávající nevelký, ale v podstatě stabilní výnos, spolehlivě přebíjí to, čeho je možné domoci se vlastní pílí. Tohle je základní osou, kolem níž se točí celé toto úchvatné dílo. A výhled do budoucnosti, která podle všech očekávání ponese cejch stagnace a nanejvýš pomalého růstu, po kterém přijdou nové krize, je vlastně návratem do 19. století. Piketty velmi obratně oživuje minulost příběhy čerpanými s dobových románů – Austenovou počínaje a Balzacem a Proustem konče – aby demonstroval, že cestou k opravdu pěkné životní úrovni byl promyšlený sňatek. Aby soudobá západní společnost neriskovala návrat do éry extrémní nerovnosti, který by také nemusila přežít, doporučuje Piketty celosvětově koordinované zavedení velmi progresivních daní z majetku (nikoli z příjmů). Kolem tohoto receptu jsou spory, na rozdíl od analýzy, která je považována za nejen působivou, ale přímo elegantní, což je u ekonomů míněno jako opravdu velká pochvala. Prokousat se touto knihou, vyžaduje úsilí, není to plážová literatura. Jsem přesvědčen, že dospějete ke stejnému závěru jako já: je intelektuální i morální povinností si toto dílo přečíst. Zájem médií neutuchá Otázka: »Ve svém bestselleru navrhujete jako řešení rostoucí nerovnosti celosvětově koordinovanou progresivní daň z majetku. Jak byla vaše kniha přijata v akademických a politických kruzích?« Pikketyho odpověď: »Přijetí bylo příznivější, než bych býval čekal. Ve své knize se snažím vrátit do srdce ekonomické analýzy otázku distribuce a studium dlouhodobých trendů. V tom smyslu navazuji na tradici, jejíž základy položili David Ricardo a Karel Marx. Největší rozdíl spočívá v tom, že my jsme měli k dispozici mnohem více údajů. Sestavili jsme jedinečný soubor dat pokrývající tři století a více než dvacet zemí. Tato kniha přináší interpretační syntézu z těchto dat. Dokazujeme v ní, že dějiny příjmů a majetků jsou dějinami politickými, sociálními a kulturními. Jedním z hlavních poučení je, že vlivné ekonomické síly mohou nerovnost buď posilovat, nebo ji zmírňovat. Která z nich převáží, záleží na institucích a politice, které společně vytvoříme a přijmeme. Historicky bylo hlavní rovnostářskou silou – uvnitř státu i mezi nimi – šíření vědomostí a dovedností. Tento proces však nemůže správně fungovat bez inkluzivních vzdělávacích institucí a neustálých investic do zvyšování kvalifikace. A jsme u 3. a 4. průmyslové revoluce.« Otázka: »V knize formulujete základní postuláty, které určují vývoj nerovnosti v čase, a používáte proto jednoduchý matematický vzorec. Mohl byste ho přiblížit?« Odpověď: »Z dlouhodobého hlediska je nejmocnější silou, která tlačí na růst nerovností: tendence výnosů z kapitálu r převyšovat tempo ekonomického růstu g. Pokud r převyšuje g, jak tomu asi bude v 21. století, mají počáteční majetkové nerovnosti sklon narůstat. Úspěch naší knihy vyplývá zřejmě z faktu, že je mnoho lidí, kteří si chtějí udělat vlastní názor na majetek, nerovnost, veřejný dluh atd. A které už unavuje poslouchat, že finanční a ekonomické otázky jsou pro ně moc složité. Cílem naší publikace je pomoci lidem udělat si vlastní názor na tyto důležité otázky. Proto se taková kvanta této knihy tak všude prodávají. A lidem dochází, že se musí celý systém změnit, že musí docházet k větší globální spolupráci, transparentnosti. Naše publikace je současně také příspěvkem do dějepisu uplynulých staletí.« Otázka: »O kvantitativním uvolňování, se kterým přišla i ECB, se říká, že přispívá k růstu nerovnosti. Je to i váš názor?“ Odpověď: »Je skutečně vážné nebezpečí, že toto uvolňování posílí trend zvyšování nerovnosti. Klade se příliš velký důraz na tzv. kreativní monetární politiku a příliš malý na veřejné investice, progresivní zdanění, vyšší vzdělání atd. Je mnohem snazší vytisknout stovky miliard eur, než se domluvit na jednotné daňové soustavě. Ale s takovou soustavou máte aspoň lepší kontrolu nad tím, kdo kolik platí. Kvůli daňové konkurenci mezi zeměmi v EU platí velké nadnárodní korporace menší daně ze zisku, než střední a malé podniky. Tištění peněz na tom nic nezmění.« Jaromír SEDLÁK