K nové koncepci české zahraniční politiky ( Jiří MAŠTÁLKA)

K nové koncepci české zahraniční politiky

Vážený pane ministře, dámy a pánové, kolegové, děkuji za pozvání na tuto konferenci, byť mi není zcela jasné její poslání. Jde o propagaci schválené koncepce? Nebo o rozdělení úkolů? Či o upřímný zájem o jiné názory než ty, které do koncepce vtělili její autoři?

Připomínám, že KSČM byla z ministerstva zahraničních věcí vyzvána ke zpracování podnětů v době zpracovávání koncepce. Své podněty jsme poslali – a v přijaté koncepci nevidíme ani v náznacích využití ani těch nejdůležitějších z nich.

V čem se lišíme?

Schválená koncepce je zpracována na takové úrovni abstrakce, že se k ní může přihlásit jakýkoliv evropský stát – pouze zamění jméno naší země za svoji. Dokonce i já s valnou většinou tezí souhlasím. Jenže to není koncepce ve smyslu stanovení cílů a výběru nástrojů.

Místo analýzy nabízí ideologické stereotypy, přičemž plete univerzální hodnoty a zájmy tzv. euroatlantické civilizace – k obojímu se totiž hlásí, aniž tuší, že se může jednat o dvojí hrotový rozměr.

Ovšem především předložená koncepce ukazuje, jak se vyhnout jakémukoliv problému naší zahraniční politiky – od její organizace, materiálního zabezpečení pro skutečná témata, kvůli nimž se ve světě a v našem nejbližším okolí kříží meče. Celek působí jako povinné literární cvičení, jehož základní funkcí je osvěta na středních školách.

Protože nechci zdržovat marnou diskusí nad již schváleným textem, uvedu jen namátkou - to opravdu zůstaneme u roztříštěné zahraničněpolitické prezentace?

Na výjezdním zasedání vláda uznala Kosovo, prezident ale odmítá jmenovat a přijmout velvyslance. To je ukázka přístupu zahraniční politiky, s níž se schválená koncepce smiřuje jako se samozřejmostí.

* * *

Jako pevně přesvědčený evropský federalista postrádám v textu předloženého materiálu byť jen náznak problémů v Evropské unii a postoj ČR k němu. O vztahu ČR k euru koncepce mlčí.

Problémy kvality společné zahraniční a bezpečnostní politiky Unie jsou také mnohem komplikovanější, než uvádějí autoři materiálu.

Je hezké, že – jak tvrdí autoři koncepce - »je pro ČR klíčové, aby společná zahraniční a bezpečnostní politika i nadále zůstala mezivládní platformou a prostorem, který všechny členské státy přijímají za svůj«.

Nejde přece jen o její hraní si na suverenitu na Evropské radě, ale i o promíchané pravomoci Komise a čelných funkcionářů, o omezené možnosti Evropského parlamentu a o svévoli některých úředníků například právě v souvislosti s Kosovem. A tak bych mohl pokračovat. To opravdu nemusíme mít, či nemáme na tyto problémy názor?

Z textu diskutovaného materiálu vyplývá, že sice budeme prosazovat mezinárodní právo, ale zůstaneme mlčet proti jeho porušování našimi spojenci. Opravdu si myslíte, že po bombardování Jugoslávie letadly NATO stačí jen proklamace oddanosti právu, že jim někdo uvěří?

Připomínám, že v našem návrhu je jasně napsáno, že při dalším porušování mezinárodního práva ze strany NATO je v zájmu ČR vystoupit z této organizace. Je to na referendum. Nevěřte tomu, že v době krizí fungují spojenecké závazky.

Pro malé státy, jako je Česko, musí být mezinárodní právo posvátné, neboť toto je jeho hlavní, byť slabý ochranný štít. Budeme-li se podílet na dalším prohlubování právního nihilismu, doplatíme na to sami.

* * *

Zároveň si troufám tvrdit, na rozdíl od autorů schválené koncepce, že k loňské změně strategie NATO nedošlo pouze z důvodů proměny mezinárodního prostředí. Neméně významné, ne-li důležitější, bylo rozpoznání chyb strategie předcházející a změna v Bílém domě.

A když už tolik přísah věrnosti USA, proč v koncepci chybí přihlášení se k ideji likvidace jaderných zbraní ve světě? Vždyť tento program vyhlásil americký prezident Barack Obama právě zde, v Praze.

Diskutovaný materiál, právě tak jako bezpečnostní strategie, uvádí, že Česko »podporuje alianční politiku odstrašení, která je založena na vyvážené kombinaci jaderných a konvenčních schopností«. To je formulace, která nesporně odpovídá nové strategii NATO, ovšem vnáší do všech diskusí další otazníky.

Problém je totiž v tom, že NATO žádné jaderné zbraně nemá. Nukleární zbraně mají jen některé státy Aliance a ty si ponechaly nad nimi výlučnou politickou i vojenskou rozhodovací pravomoc.

Což význam odstrašení pro zahraniční politiku malého Česka posouvá za hranice, na které ve své době upozornil francouzský prezident de Gaulle. Obávám se, že si autoři české koncepce vybrali z nové strategie NATO a Národní bezpečnostní strategie USA jen to, co jim vyhovovalo podle jejich vlastních ideologických priorit.

Úspěchy zahraniční politiky státu, jako je Česko, závisejí na více než třech dimenzích - vedle politické, bezpečnostní a ekonomické je to jistojistě i kulturní. Ta není spojena jen s propagací, ale i například se společnou studijní výměnou, která vytváří předpoklady pro vzájemné pochopení i budoucích generací.

Kde jsou programy takovéhoto typu pro prioritní země uváděné v materiálu? To zůstaneme jen u podpory tajemných neznámých bojovníků jako v Libyi v naději, že až zvítězí, budou za nás hájit naše zájmy?

* * *

Porovnejte si například závěrečnou, pátou část diskutované koncepce s alternativou, kterou připravila KSČM. Cituji z našeho materiálu: »Je nutné zvýšit profesionalitu praktických realizátorů zahraniční politiky ČR. Naplňování požadavků zajištění bezpečnosti Česka a vytváření spravedlivého světa vyžaduje pragmatismus při výběru prostředků.

To mj. předpokládá zbavit se předsudků týkajících se Německa a Ruska, ale i některých přetrvávajících iluzí o cílech, metodách a možnostech USA. Výběr diplomatů musí být zbaven politických nominantů; diplomatický sbor musí přestat být lukrativním místem pro odložené politiky. Profesionalita musí být zachována na všech azimutech.«

Netřeba s naším názorem souhlasit, je ale alespoň věcný a může sloužit jako podklad pro diskusi. To je v případě předložené koncepce téměř nemožné, neboť je do značné míry prázdnou abstrakcí.

Co říci závěrem. Materiál postrádá jasné vědomí národních a státních zájmů, dokonce ani nepodněcuje diskusi na tomto poli. Pro KSČM jsou zásadními prioritami zahraniční politiky mír plus dodržovaní a zdokonalování mezinárodního práva. Tento rozměr na věcné úrovni přijatá koncepce postrádá – proto je náš postoj k ní odmítavý.

Jiří MAŠTÁLKA, poslanec EP a místopředseda ÚV KSČM

(Příspěvek přednesený na III. mezinárodním sympoziu Česká zahraniční politika, 3. listopadu 2011 v Praze.)