Prof. Jan Kellera na Vratimovském odborném semináři: Česko 25 let poté - smutná bilance

FOTO - strakonice.kscm.cz Česko 25 let poté - smutná bilance Vystoupení sociologa a publicisty prof. Jana Kellera na Vratimovském odborném semináři (8. listopadu 2014) Ve svém vystoupení se zaměřím na bilancování uplynulého čtvrtstoletí vývoje v naší republice. Obávám se, že mnozí lidé si neuvědomují, k jak markantnímu posunu za těchto 25 let došlo. Vezměte si jen dvě věci - před čtvrtstoletím se tvrdilo, že budujeme prosperitu pro všechny. Ti politici, kteří to říkali, to snad mysleli i vážně - tehdy. Zároveň se hlásalo, že končí období studené války a že namísto konfrontace nastupuje mírová epocha. V obou bodech jsme byli podvedeni. Už nám stihli oznámit, že blahobyt bude jenom pro některé, a také nám prozradili, že mír nebude, čeká nás 21. století, které bude naplněné tvrdými a krutými válkami. To se dneska říká naprosto oficiálně, bez jakéhokoli uzardění. Před čtvrtstoletím se nám tvrdilo, že za absenci blahobytu a za válečnickou atmosféru prý může systém reálného socialismu. Od té doby se spolehlivě potvrdilo, že to byla lež. Socialistický tábor zmizel, ale prosperita pro většinu je v nedohlednu, a na dohled jsou jenom nové a nové války. Potvrzuje se banalita, kterou jsme už málem zapomněli, a sice - že bídu a války plodí kapitalismus. Před čtvrtstoletím tomu mnozí nevěřili, dnes se o tom mohou na vlastní oči přesvědčit. Naše země byla během uplynulých dvaceti pěti let zadlužena částkou ve výši téměř dva biliony korun českých. A to přesto, že byly osekány systémy sociálního zabezpečení a že platy našich zaměstnanců trvale zaostávají za platy v zemích centra kapitalistického systému, přitom v těch zemích už dvacet až třicet let stagnují, přestože došlo k výprodeji národního majetku. Málokdy si uvědomíme, že pokud bychom nevyprodali prakticky za hubičku majetek za stovky miliard, tak bychom patrně dnes byli zadluženější než Řecko. Jak k tomuto »ekonomickému zázraku« došlo? Je to výsledek dobře promyšlených reforem. Ve skutečnosti to vůbec nejsou zpackané reformy, jsou to reformy velice dobře promyšlené a mají naprosto jasný cíl. Cílem reforem je za prvé snížit daňovou zátěž velkým firmám a nejbohatšímu zlomku obyvatelstva, za druhé umožnit těmto bohatým, kterým se sníží daňová zátěž, zprivatizovat lukrativní části veřejného sektoru, a za třetí nasměrovat peníze obyvatel do takto vzniklých privatizovaných služeb, aby se těm bohatým peníze investované na rozebrání veřejného sektoru co nejvíce zúročily. Nic dalšího nemusíme za reformami hledat. Výsledkem reforem je proces, který třeba ve Francii někteří sociologové nazývají rozebírání státu. Pravice se totiž nespokojuje s osekáváním sociálního státu a se zatlačováním veřejného sektoru, ale se stejnou silou útočí proti státní moci obecně. Přitom je tady jeden velký paradox. Víme, že pravicoví politici neustále dokola opakují, že stát je tím nejhorším možným hospodářem. Zároveň lákají majetné lidi, aby si kupovali státní dluhopisy, protože u »nejhoršího« ze všech hospodářů mají své peníze uloženy zdaleka nejspolehlivěji. Mnohem spolehlivěji než u vysoce efektivních soukromých hospodářů. S naší zemí provádějí neoliberální politici to, co jejich kolegové činí s jinými zeměmi. Na jednu stranu nadávají na stát, ale zároveň ho potřebují ovládat proto, aby mohli zajistit, že daně se budou přesunovat z firem na jednotlivce a z bohatých jednotlivců na chudé jednotlivce. A proto reformy postihují především střední vrstvy a chudší část populace. Víte, za Nečase bylo velice oblíbené rčení, že u nás v České republice v chudobě žije méně lidí než v jiných zemích Evropy. Statisticky je to pravda. Ovšem tyto řeči pouze zastírají skutečnost, že naše společnost je, s výjimkou privilegované elity, chudá jako celek. Když nemáte společnost ve tvaru jablka, ale ve tvaru hrušky, tak vám zároveň s tím, jak poklesnou střední vrstvy, procentuálně ubyde podíl lidí žijících pod prahem chudoby. Čím více ochudíte střední vrstvy, čím níže klesnou, tím více vám ubude chudáků, kteří jsou statisticky vykazováni. Nečas si to nespočítal. Někdy ho ale podezírám, že si to spočítal. Neoliberály oslavovaná deregulace U nás, to by byla jiná kapitola, střední vrstvy, když je vymezíme podle západoevropských kritérií, jsou velice slabé, jejich odstup od nižších vrstev není výrazný, prostě jsme hruška, nejsme jablko. Reformy, rozklad státu, rozpad sociální struktury jsou součástí problému, kterému se říká proces deregulace, který je neoliberály oslavován. Obvykle se mluví o deregulaci v souvislosti s ekonomikou. Prý je to proces velice žádoucí a říká se, že až bude ekonomika zderegulována, tak to povede k velkému zbohatnutí všech, zvýší se tempo hospodářského růstu, vznikne velké množství pracovních příležitostí. Jestliže dneska ekonomika naopak stagnuje, potácí se v krizi, tak je to známka toho, že byla zatím málo deregulována. Ti, kdož věří v blahodárnost deregulace, vlastně tvrdí, že odhalili nástroj, který vyřeší všechny chronické problémy kapitalismu, jimiž tento systém strádá už několik set let, od svého počátku. Najednou to deregulace všechno zázračně vyřeší. Co ovšem deregulace znamená ve skutečnosti? Vůbec to neznamená zrušení všech pravidel, není to žádná anarchie. Výsledkem deregulace vůbec není svoboda každého dělat si, co se mu zlíbí. V oblasti ekonomické deregulace ruší normy a pravidla, které chránily ekonomicky slabší subjekty - menší firmy, družstevníky, všechny ty, kdo nejsou nadnárodními společnostmi - před finančně nejsilnějšími kolosy všech dob. Do té kategorie, kterou je třeba deregulovat, patří normy, které ochraňují zaměstnance na trhu práce, různé formy podpory místního podnikání, zákony na ochranu spotřebitele. To všechno se považuje za překážku svobodného obchodování. Dneska se už několikrát mluvilo o smlouvě o obchodu a investicích mezi Spojenými státy a Evropskou unií (TTIP). Obhájci této smlouvy tvrdí, že stávající regulace, tam, kde existuje, nebude smlouvou ohrožena ani v oblasti trhu práce, ani v oblasti hygieny a kvality potravin, ani v oblasti ochrany přírody. Za posledního půl roku jsem absolvoval desítky hodin přesvědčování, že TTIP nic z toho neohrozí. Ale zároveň se tvrdí, že cílem této smlouvy je ochránit mimotarifní bariéry obchodování. Ale tyto mimotarifní bariéry mají podobu regulace trhu práce, ochrany kvality potravin a ochrany přírody. Nová eurokomisařka pro sociální věci, Belgičanka, která jinak vypadala docela vnímavě, shrnula celou logiku TTIP do jedné rozvité věty. Říkala – a z toho je vidět alibismus Evropské unie: Jde nám o odstranění všech bariér obchodování včetně těch, které ochraňují zaměstnance na trhu práce, ale musíme to udělat tak, aby to neublížilo zaměstnancům na trhu práce. Toto je oficiální stanovisko. Když to říkala, tak jí v Bruselu tleskali, ale oni ten potlesk mysleli upřímně. Deregulace je vysoce nakažlivý proces. Oskar Krejčí mluvil o právním nihilismu, který zavládl v mezinárodních vztazích. Z oblasti hospodářské deregulace pronikla do oblasti mezinárodní politiky. Projevem deregulace bylo bombardování Jugoslávie v roce 1999 bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, nasazení vojsk NATO v rozporu s vlastní chartou Aliance mimo území členských států. Projevem politické deregulace bylo opuštění pravidla, podle něhož nelze zaútočit na cizí stát bez mandátu OSN. Jiným projevem bylo opuštění pravidla, podle kterého nelze měnit hranice zemí bez jejich souhlasu. Byla opuštěna pravidla zakazující mučit vězně a pravidla, podle kterých mají zajatci právo na řádný soud. To všechno bylo v rámci deregulace opuštěno. V hospodářské i v politické oblasti funguje deregulace naprosto stejně. V hospodářském životě ruší pojistky, které byly instalovány pod dojmem velké hospodářské krize a měly zabránit jejímu opakování. V oblasti mezinárodní politiky deregulace odstraňuje konvence a pravidla, která byla ustavena v reakci na masakry obou světových válek. Tato pravidla byla zavedena proto, aby už nikdy nemohla vzniknout iluze, že vítěz může brát vše. Výsledkem deregulace není absence pravidel. V jejím průběhu převládají pravidla nová, která se ale nesnaží udržet rovnováhu mezi různými aktéry ekonomického nebo politického života, ale zvyšují a umocňují mocenskou asymetrii mezi nimi. Takzvané netarifní bariéry obchodování, které mají být odbourány deregulací, chránily slabší aktéry ekonomického života před velkými firemními kolosy. Ta pravidla, která jsou odstraňována v mezinárodním životě, chránila vojensky a politicky slabší subjekty před zájmy vojensky silnějších anebo těch, kteří si o sobě zatím myslí, že jsou vojensky silnější. Pikantní je, že v obou případech je deregulace prohlašována za jedinou možnou cestu - v tom je ta neoliberální svoboda, je jediná možná cesta - k nastolení větší volnosti pro všechny. Po likvidaci těch, kdo jsou ekonomicky slabší, prý všichni konečně zbohatneme. Po likvidaci těch, kdo jsou slabší vojensky, zavládnou na celém světě nejvyšší ideály humanity, jako je mír, rovnoprávnost, suverenita, právo na sebeurčení, pravda a láska. Odmítl jsem pozvání do zítřejší debaty Václava Moravce, protože se mi tyto banality nechtělo komentovat. Mělo tam být hodnocení Václava Havla, ale já nejsem pokrytec. ČR jako laboratoř Naše země se stala přímo laboratoří deregulace. Zmíněné reformy, rozebírání státu, rozpad sociální struktury na nesouměřitelné skupiny sleduje hlavní cíl deregulace. Je jím rušení pojistek, které chránily slabší před silnějšími. Takovou pojistkou byl veřejný sektor, fungující stát a relativně rovně uspořádaná společnost. To všechno byly pojistky, které chránily slabší před silnějšími. Rušení těchto pojistek - v rozporu s tím, co tvrdí neoliberálové - nepřináší větší svobodu. Přináší jen beztrestnost pro silné a větší bezmocnost pro ty slabší, přináší sociální darwinismus, jak o tom mluví Ivan David. Poslední věc. Jak se za posledních 25 let proměnil vztah mocných a bezmocných. O těch proměnách moci a bezmocnosti by šla napsat docela tlustá knížka a jedno z těch pravidel, které by se tam objevovalo poměrně často, je, že noví mocní maskují svoji pozici hezkými řečmi o tom, že nikdo už nemusí poslouchat pány starých pořádků. V té nastalé euforii si noví mocní trpělivě budují a opevňují získané pozice. U nás to proběhlo během posledního čtvrtstoletí. Lidé se natolik opájejí tím, co někdy jenom domněle získali, že ani nepomyslí na to, co ve skutečnosti ztratili. Jedním z hlavních cílů mocných bývá přesvědčit bezmocné, že žijí v nejlepším možném uspořádání, které je tady hlavně kvůli nim, kvůli těm dole. Pro ně se ti mocní obětují a kvůli nim zastávají zodpovědná místa. Vždycky ti mocní přiznají, že ještě všechno není úplně v pořádku. Systém, ve kterém nám obětavě slouží, bude dokonalejší, až se podaří přemoci vnějšího nepřítele, který je veden nízkými zájmy v kontrastu s našimi vysokými hodnotami. Dnes bylo vylosováno Rusko. Tou druhou překážkou bývá něco, co je uvnitř systému. Tu druhou překážku, proč to ještě není dokonalé, tvoří ti, kteří jsou zpravidla ze všech nejbezmocnější. Jsou to lidé, kteří jsou bez práce, kteří jsou na sociálních dávkách. To jsou prý ti, kteří nám ubírají z možné prosperity. Jejich umravnění a potrestání má umožnit podřízeným, aby si uvědomili, že jsou na stejné lodi s těmi, kdo na horní palubě stojí s dýmkou v puse u kormidla. Nemluvím o Karlovi. Dneska je vidět nenasytnost mocných mnohem patrněji než kdykoliv jindy, je vidět také obrovská míra jejich pokrytectví. Levice této šance zatím nedokázala využít, a pokud nechytne druhý dech, tak bude dále slábnout, jak jsme toho svědky, a my se nebudeme mít na koho vymluvit. Pokud bude levice dále slábnout, bude to jen naše vlastní vina.