Obhajoba Dr. Radovana Karadžiće má významné trumfy. Autor.Rajko Doleček.

Obhajoba Dr. Radovana Karadžiće má
významné trumfy
STŘEDA, 14 ČERVENEC 2010 06:03 PROF. DR. RAJKO DOLEČEK, DRSC.
Karadžiće před Mezinárodní trestním tribunálem pro válečné zločiny v někdejší
Jugoslávii (ICTY) je významný americký právník Peter Robinson s mnohaletou
zkušeností jako prokurátor v Kalifornii.
Jeho práce nebude lehká, vzhledem k předpojatosti a neobjektivitě ICTY, který
se do značné míry stal prodlouženou rukou zájmů USA, za tiché spolupráce
oficiální Evropské unie (EU). Podle slov autorova přítele M. Ivaniševiće, senárora
Republiky srbské v Bosně a Hercegovině (BaH), který patří mezi hlavní organizátory
Karadžićovy obhajoby, jeho obhajobě se podařilo nashromáždit mnoho materiálů
žaloby (!), které výrazně ulehčí jeho obhajobu, protože se nejednou zakládají na
prokazatelných nesrovnalostech.
Peter Robinson měl v březnu 2010 řadu diskusí s dvěma významnými svědky
z doby občansko-etnicko-náboženské války v BaH, kteří se nebáli a nebojí říkat
pravdu. Byli to kanadský generál Lewis MacKenzie, velící UNPROFOR v 1992 a
pan James Bissett, bývalý velvyslanec Kanady v Jugoslávii, Bulharsku a Albánii
(1990-92). O tom setkání napsal Robert Sibley v Ottava Citizen 31.března 2010,
že „právník od nich slyšel mnoho věcí, které se nebudou líbit mnoha lidem a
obzvláště ne těm, kteří svalují vinu za všechny hrůzy války na Srby a zejména
na Karadžiće". Ve svém prohlášení pro Ottava Citizen řekl velvyslanec, že „mnohé
indicie ukazují, že vůdcové Muslimů stříleli na své vlastní lidi" (aby za to ihned
obžalovali srbské velení v BaH a Západ a jeho média to pak rády braly za hotovou
věc). Velvyslanec o Karadžićovi potom řekl :-„Nevím, zda je on válečný zločinec,
ale co já vím je to, že dělal i nemožné věci, jen aby zabránil vzniku války." Sám
obhájce Karadžiće se nechal slyšet : -„ Mým cílem je, abych se přesvědčil, že
Karadžić bude mít spravedlivý soudní proces!...Generál MacKenzie byl mezi
důstojníky OSN, který nejotevřeněji mluvil o faktu, že Muslimové hodili granáty
na své vlastní lidi, aby mezinárodní mínění dostali na svou stranu...V podstatě,
oni vytvořili pohromu a masakry a udělali, aby zodpovědnost padla na Srby.
Karadžić je obžalován za některé masakry, jako by je provedl on sám..."(cit.dle
BI-Balkans Infos, červen 2010,čís.155).
Karadžić je obžalován za 11 zločinů proti lidskosti, včetně údajného masakru
8 000 Muslimů v Srebrenici a ostřelování Sarajeva. Úřady ze Sarajeva a Záhřebu
obžalovaly bosensko-hercegovské Srby, že vyvolali, kromě jiného, i tři výbuchy
v Sarajevu, s mnoha mrtvými a „hodný Západ" (NATO) to hned z celého srdce
akceptoval jako pravdu, uvrhl na Republiku srbskou (RS) v BaH i na Svazovou
republiku Jugoslávii (SRJ) drakonické sankce, po třetím výbuchu (28.srpna 1995)
zahájil masivní letecké útoky proti vojenským i civilním cílům v Republice Srbské (v
BaH), včetně použití ochuzeného uranu a kazetových pum. Na štěstí ne všechna
západní media tuto lež spolkla. Několik západních novinářů nesmlouvavě zveřejnilo
pravdu. O tom, jak mnozí západní novináři zcela nezodpovědně podávali zprávy
o děni v někdejší Jugoslávii, cituje generála MacKenzieho významný americký
novinář Peter Brock ve své knize „Očista Médií: Špinavé Zpravodajství" (Media
Cleansing: Dirty Reporting-Journalism and Tragedy in Yugoslavia. GMB Books,
Los Angeles, 2006):-„Neciťte se kvůli tomu všemu příliš provinilými, protože
vy jste pouze hlásili co jste viděli, a to, co jste viděli bylo pouhých 150 metrů
z obou stran Holiday Inn".
První výbuch byl v ulici Vase Miskina, ve frontě na chleba (27.května 1992)
s několika desítkami mrtvých. Aby měl větší význam, výbuch se odehrál těsně před
setkáním velvyslanců Evropského společenství (pozdější unie). Aniž by čekali na
nějaké vyšetření, ze CNN ihned hlásili, že to provedli Srbové. A OSN po rezoluci
Rady bezpečnosti 757 ze dne 30.května vyhlásila výše uvedené drakonické sankce.
Ale statečný britský novinář Leonard Doyle odhalil pravdu v článku, který vyšel
22.srpna 1992.v londýnském Independentu „Muslimové masakrují své vlastní lidi
- Masakr ve frontě na chleba v Bosně byl propagandistický trik, sdělila OSN".
Údaje byly získány z utajovaných informací UNPROFOR a činitelů OSN. Uváděly,
že to nebyli Srbové, ale zřejmě Muslimové, kdo výbuch připravili, asi výbušninou
v kontejneru pro odpadky. Článek ukázal i na Sarajevské úřady (Muslimy), jako na
zřejmé viníky vraždy amerického TV producenta D.Kaplana (13.srpna), na výbuch
na pohřbu dvou srbských sirotků (4.srpna), zastřelených před tím ostřelovači. Za
vše byli původně neprávem obviněni Srbové, podobně i za pozdější sestřelení
italského letadla s humanitární pomocí (2.září 1992). Nepřímé doklady o Muslimech,
jako původcích výbuchu, přinášejí i některá prohlášení generála MacKenzieho
(L.MacKenzie: Peacekeeper: The Road to Sarajevo. G.Mc Intyre, Vancouver/
Toronto, 1993)
Druhý výbuch, podle tržnice nazvaný Markale I (5.února 1994), zanechal za sebou
68 mrtvých a kolem 200 zraněných a zůstalo po něm mnoho nejasného, i když
informace CNN zase ihned hlásily, že to udělali Srbové. Sám prezident W.Clinton
prohlásil, že jsou za to „vysoce pravděpodobně" odpovědni Srbové, M.Albrightová
(v té době US velvyslankyně při OSN) a Anthony Lake, (prezidentův poradce pro
bezpečnost) požadovali bombardování Srbů. Statečný francouzský TV novinář
Bernard Volker (TV TF1) ale tvrdě zasáhl do dění, když prohlásil:-„Minometný
granát, který zabil 68 lidí na sarajevském trhu a vyvolal ultimatum NATO proti
bosenským Srbům, byl podle zpráv OSN vypálen z muslimských pozic..."
Zákaz šíření výše uvedených informací uvádí ve své knize i D.Owen (Balkan
Odyssey. V.Gollancz, London, 1995). Ránou lhářům a dezinformátorům bylo i
pozdější prohlášení Yasushi Akashiho, představitele OSN pro BaH německému
dopisovateli DPA (6.června 1996), že existuje tajná zpráva OSN, která obviňuje
bosenské Muslimy za masakr civilistů na Markale v únoru 1994. B.Volker dále řekl,
že generální tajemník OSN B.B.Ghálí toto nezveřejnil „v zájmu vyšší politiky".
Rozruch letos vyvolaly 12.května filmové záběry, které uvedl při své obhajobě
Karadžić. Ukazují tržiště před a po výbuchu, ukazují protézy, dehydrované mrtvoly
dříve zahynulých vojáků přivezené na prázdné tržiště v rámci „přípravy" scény po
útoku. Muslimské úřady nedovolily nikomu přístup bezprostředně po výbuchu.
Třetí výbuch (masakr na tržnici Markale II) se 37 mrtvými a 90 zraněnými se
odehrál 28.srpna 1995. I když britští, francouzští a ruští (plukovník Demurenko)
odborníci nezjistili doklady, že za útok odpovídají Srbové, americký generál R.Smith
podepsal prohlášení o srbské vině a za necelých 40 hodin po výbuchu začaly
masové americké (NATO) letecké útoky na Republiku Srbskou v BaH. Bosensko-
hercegovští Srbové se měli za každou cenu diskreditovat. Za bombardování
Srbů se tehdy přimlouval i „socialista„ J.Solana, který ještě nebyl „šéfem" NATO.
Bombardování Republiky srbské se účastnili i němečtí piloti na svých Tornádech, po
půl století zase úspěšně zabíjeli a ničili ve stejných oblastech jako wehrmacht. Tehdy
(6.září 1995) prohlásil jinak slabý ruský prezident B.Jelcin, že „severoatlantická
aliance, pod maskou mírové mise, vzala na sebe vlastně roli soudce i kata,
daleko mimo mandát, určený rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN". Ruská
zpravodajská služba údajně už věděla o plánu bombardování Republiky Srbské
od února 1995, v rámci kterého 10.srpna 1995 podepsali tajné memorandum na
záhřebském letišti Pleso za UNPROFOR francouský generál Bernard Janvier a
za NATO US admirál Layton Smith. Podle 7.článku memoranda tzv."nadstranický"
UNPROFOR souhlasil s poskytováním všech informací, aby útoky NATO na srbské
pozice byly co nejúčinnější.
Podobně jako při prvních dvou výbuších a po záplavě dezinformací a orgií
propagandy Západu, vystoupili i zde dva stateční západní novináři. Brit Hugh
McManners v londýnských Sunday Times napsal 1.října 1995 článek: „Srbové
nezavinili masakr - Odborníci varovali Spojené státy, že minomet byl
bosenský". Článek podobného změní uveřejnil i známý americký novinář David
Binder v časopise The Nation (2.října 1995).
Není bez zajímavosti, že srbská zpravodajská služba o chystané provokaci Markale
II tušila (věděla). Autor článku náhodou mluvil telefonicky 26.srpna 1995 se svým
přítelem a zástupcem Republiky Srbské (BaH) v Bělehradě panem Danilem
Dursunem, který mu pln starostí řekl, že se proti Srbům v Sarajevu chystá „něco
strašného".
Kromě uvedených výbuchů bude významným předmětem obžaloby i obhajoby
Dr.Karadžiće i otázka Srebrenice a otázka velikého podvodu v té souvislosti. Nelze
popřít, že v té oblasti bylo hodně mrtvých na obou stranách, že nikdo nebyl zcela
bez viny. Pravdě ale neodpovídají počty mrtvých (údajně Srby zastřelených) a už
pak vůbec neodpovídá pravdě tvrzení že šlo o genocidu. Základní dezinformací
je pak skutečnost, že se v souvislosti s událostmi kolem Srebrenici prakticky
vůbec nemluví o srbských ztrátách, o téměř stu zničených srbských vesnic ve
východní Bosně, o mnohem více než tisíci povražděných jejich obyvatelích vojskem
bosenských Muslimů (28.divize) z údajně „demilitarizované" Srebrenici, která vůbec
demilitarizována nebyla. Zarážející při tom bylo, že byl při vyšetřováních zakázán
přístup srbským forenzním expertům, takže vůbec nelze bezpečně zjistit, odkud
všude byli mrtví posbíráni.. Původní zprávy v červenci 1995, kdy srbské vojsko
vstoupilo do Srebrenici, uváděly něco přes 7 000 nezvěstných, ne tedy mrtvých, jak
se později v nejednom případě ukázalo. A teď se počty údajných zabitých zvyšují
už nad 8 000. Nutno zde uvést psůkopnickou práci německého publicisty, který
odhaluje lži vládní německé propagandy (J.Elsässer:Válečné zločiny. Smrtící
lži spolkové vlády. Konkrét, Hamburg, 2000; Válečné lži. Od kosovského
konfliktu po Miloševiće. Homilius, Berlin, 2004) Také zůstává nezodpověděnou
otázka, jak je možné, že 3 016 "mrtvých" (údajně zavražděných) Muslimů z oblasti
Srebrenici „vstalo z mrtvých", a podle volebních seznamů se účastnilo v roce 1996
voleb v BaH, Mezi údajně masakrovanými byly stovky těch, kteří zemřeli mnohem
dříve a jinde. A bez souvislosti s válečnými událostmi (M.Ivanišević: Srebrenica -
July 1995 - In Search of Truth. Hrišćanska Misao, Beograd, 2008; osobní informace
2010).
Téměř nikdo neuvádí skutečnost, že v Srebrenici do druhé světové války žilo
zhruba 50% Muslimů a 50% Srbů. Vzhledem k masakrům Srbů za ustašovského
samostatného Chorvatska (1941-45) a částečně i migrací se jejich počty zmenšily,
takže před občansko-etnicko-náboženskou válkou v roce 1991 jich tam žilo necelých
30%. Při vstupu Vojska Republiky Srbské (VRS) do Srebrenici 11.července 1995,
tam už žádný Srb nežil. Srbové, podobně i prosrbští Muslimové v BaH (nebylo
jich málo) rozbití Jugoslávie nechtěli, oni ničení a zabíjení v BaH nezahájili. Díky
nerozumu svých předáků se nechtěně dostali za nepřátelské barikády. Generál
Mladić, velitel VRS, tvrdě odsoudil jakékoli tvrzení o genocidě, kterého se údajně
měli dopustit jeho jednotky:
„Naše vojsko dostalo striktní rozkazy, aby se k zajatcům chovalo podle
mezinárodního práva. Nekonala se žádná masová zabíjení, masové popravy,
jak to hlásila západní média. Ale já, bohužel, vůbec nevylučuji možnost pomsty
našich vojáků z tohoto kraje, kterým srebreničtí Muslimové pod velením Nasira
Oriće dříve jejich vesnice zničili a povraždili jejich rodiny...Naše autobusy
převezly, i když jsme měli málo benzínu, kolem 30 000 civilistů (žen,dětí,
starých lidí) a vojáků, kteří se vzdali, k muslimským liniím ve směru na Kladanj
a Tuzlu. A to pak má být genocida?...Vojáci, kteří se nevzdali (bylo jich snad
kolem 10 000) a nebyli převezeni spolu s civilisty, se pokusili prorazit z našeho
obklíčení. Tady utrpěli veliké ztráty v bojích a na minových polích. A lháři
z Haagu z nich udělali postřílené zajatce...Bosensko-hercegovští Muslimové
mě musí nenávidět, nejvíce jejich matky, když za mým jménem vidí tolik svých
mrtvých synů, vojáků a bohužel i civilů, pobořené domy a zničený majetek. Ale
měli by pochopit, že ONI to roztrhání země, to ničení a zabíjení, chtěli a zahájili,
vše proti ústavě BaH. A co jsem já měl dělat? Měl jsem je v klidu nechat
zabíjet můj národ, jak se to stalo v roce 1941 za ustašovského Nezávislého
státu Chorvatsko? My Srbové, četní Muslimové i Chorvati projihoslovanského
smýšlení, jsme to ničení a zabíjení nechtěli a také jsme ho nezačali..."
(R.Doleček: Hovory s generálem Mladićem. Para Bellum, Brno,2010).
V diskusích s generálem Mladićem generál autorovi řekl, že za tři roky bojů kolem
Srebrenici mělo VRS kolem 1 200 mrtvých, bosensko-muslimské kolem 2 000. Byli
to vojáci, kteří padli v bojích. Podle kriterií ICTY to byli postřílení zajatci. Yasushi
Akashi, představitel OSN pro civilní záležitosti v BaH sám hlásil, že Srbové ve svých
autobusech bezpečně převezli do krajů pod kontrolou Muslimů desetitisíce civilistů a
vojáků, kteří to chtěli. Neexistuje žádný dokument, podle kterého by generál Mladić
vydal nějaký rozkaz k zastřelení, popravě zajatých bosensko-muslimských vojáků.
Proti tvrzení o genocidě se také vyjádřili holandští vojácí (Dutchbat) UNPROFORu.
Yossef Bodansky, bývalý odborník Republikánské strany USA pro terorizmus,
Gregory Copley, spolu se skupinou západních odborníků, napsali v společném
prohlášení v 2003:-„7 000 mrtvých je dezinformace a všechny nezávislé
forenzní důkazy ukazují na ztráty Muslimů na úrovni set, pravděpodobně
nevelkého počtu set. Stálé podtrhování tak údajně vysokých ztrát (vražd,
poprav) Muslimů v Srebrenici zastiňuje vraždy srbských civilistů spáchaných
v tomto městě Muslimy. Existuje reálné nebezpečí, že se Srebrenica stane
díky západním státníkům a médiím posvátným poutním místem pro muslimské
extremisty...Události kolem Srebrenici, díváme-li se na ně nezaujatě, dělají
z oblasti hřbitov jak Srbů, tak i Muslimů. Pomník přehnaně zveličenému počtu
obětí jedné strany nepomůže ani pravdě, ani cílům usmíření..."
Kauzu Srebrenica vytvořila Madelaine Albrightová, když v srpnu 1995 předvedla
nějaké letecké snímky z hlídkujících amerických letadel nad Bosnou, na kterých
prý byly vidět masakry Muslimů v Bosně. Snímky potom nebyly nikdy podrobně
zveřejněny. Paní Albrightová měla v té době veliký problém, kvůli kterému kauzu
Srebrenica úspěšně otevřela. V Chorvatsku totíž proběhla začátkem května a srpna
1995 největší etnická čistka poválečné Evropy. Po zuby Německem vyzbrojená
Chorvatská armáda, podporována v druhé fázi čistky bosensko-muslimskou
armádou, oloupila a vyhnala hodně přes 200 000 (snad dokonce 250 000) Srbů
z jejich starodávných sídlišť v Krajině, v Chorvatsku. V částech Krajiny Srbové
představovali absolutní většinu. Při vyhnání a ekonomickém zničení Srbů z Krajiny
bylo mnoho těch, kteří neuprchli, zmasakrováno, hodně přes tisíc. Zkázu Srby
obývaných oblastí v Krajině viděli mnozí čeští turisté na své cestě autem na Jadran.
A Chorvatsko a bosensko-hercegovští Muslimové představovali v této době přední
chráněnce Západu, hlavně USA a Německa. Chorvatsko se díky této etnické čistce
stalo prakticky etnicky „nejčistší" stát.
Kupodivu, přes hrůzu této obrovské etnické čistky, nikdo neuvalil na Chorvatsko
sankce, nikdo ze Západu nepožadoval bombardování Chorvatska, nebyly žádné
tvrdé rezoluce OSN, ba ani náš „veliký humanista" Václav Havel, pozdější otec
názvu „humanitární bomby", nelomil nad událostí rukama, pouze prohlásil, „že
není zrovna šťastný nad těmi událostmi".
Ale přece jen se části světové veřejnosti surové události v Krajině nelíbily. Po
operaci „Bouře" (začátkem srpna 1995) švédský politik Carl Bildt vyzval tehdejšího
chorvatského prezidenta Franju Tudjmana k zodpovědnosti za zločiny spáchané
nad krajinskými Srby během té operace. Tribunál ICTY v Haagu k tomu všemu
mlčel. Známý americký novinář Alex Cockburn o něco později napsal (The Nation,
16.října 1995, podnázvem „Bijte ďábla"):-„ Tak, a jak to teď vypadá, Spojené
státy skončily jako sponzoři etnických čistek". A tady zasáhla paní Albrightová.
Vytvořila jako protiváhu zločinům chorvatských operací „Záblesk" a „Bouře"
proti krajinským Srbům kauzu Srebrenica, plnou hrůz a krve. Jenže jaksi
zapomněla, že ta hrůza a ta krev byla prolévaná na obou stranách a ne jen na té
jedné, a že to nebyli Srbové, kteří ten koloběh zlých událostí zahájili.
Jako výsměch poctivého zpravodajství byly 11.července na obrazovkách ČT1 a
NOVY zprávy o komemoraci mrtvých, údajně od Srbů povražděných (popravených)
Muslimů na hřbitově (mezarje) v Potočarech (Srebrenica). Už se začíná říkat, že jich
bylo přes 8000. Ale ani slovo nepadlo o strádání té druhé strany a kdo to rozbíjení
země, ničení a zabíjení začal a že to nebyli Srbové. Proč nikdo necituje malou knížku
„Kniha mrtvých Srbů, obětí 1992-1995 (Srebrenica-Bratunac)", která vyšla
v Bělehradě v roce 2005 s jmenným seznamem 3 262 mrtvých (uvedena jména,
příjmení, jméno otce a roky narození a smrti, kteří zahynuli „stejnou rukou") Také
nikdo neřekl, jak bylo zlikvidováno srbské obyvatelstvo Srebrenici, nikdo nepřipomněl
oprávněné pochyby o identifikaci mrtvých, o pochybách o příčinách jejich smrti,
odkud všude byly přivezeny mrtvoly na mezarje, jak to, že se voleb v 1996 v BaH
podle seznamů účastnili i oficiálně pohřbení mrtví. Proč nedovolili kontrolní účast
srbských forenzních odborníků při celé té smutné záležitosti? Co by takovému
zpravodajství zrežírovanému vrchností asi řekl Karel Havlíček Borovský? TGM by se
jistě snažil prokázat pravdu, jako to udělal v 1909. roce během tzv. „velezrádného
procesu" v Záhřebu a během Friedjungova procesu, kdy tak dokonale zostudil
rakousko-uherskou justici a prokázal jí falsifikování dokladů a když koncem 1910
v diskusi s rakousko-uherským ministrem zahraničí von Aehrenthálem tvrdě odsoudil
politiku mocnářství na Balkáně.