neděle 11. prosince 2011

Jak se kalil kapitál

Mám v rodině právníka. Do roku 1994 jsem měl dokonce dva. To zemřel ve
věku dvaasedmdesáti let můj strýc Jan, známý pražský advokát. On nade
mnou držel ochrannou ruku, když po mně v sedmdesátých a osmdesátých
letech „šlapal“ bolševik. Radil mi, jak mám vypovídat u výslechu, co po mně
můžou chtít a na co jim nemusím odpovídat. Často a rád na něj vzpomínám.
Jen jemu vděčím za to, že nefiguruji v Cibulkových (dnes také Žáčkových a
Pencových) seznamech spolupracovníků StB.
Strýc Jan pracoval jako podnikový právník. Od něj vím, že tehdejší „disidenti,“
z nichž většina byli normalizační komunisté, vyhození po prověrkách
v roce 1969 z rodné strany, vyjednávali už od roku 1985 s představiteli
komunistického režimu o podílu na moci. Ne s pitomci typu Milouše Jakeše, ale
například s Rudolfem Hegenbartem.
To, k čemu tady došlo v listopadu roku 1989, bylo předem pečlivě
naplánováno. Včetně toho, že rozhodující vliv na transformaci ekonomiky
budou mít „odborníci“ z Prognostického ústavu. Součástí plánu byl i článek
Miloše Zemana, otištěný v létě roku 1989 v Technickém magazínu a popisující
tristní stav naší ekonomiky. Ten měl upozornit na „novou krev,“ ekonomické
odborníky, kteří budou jako jediní schopni úspěšně transformovat ekonomiku
tohoto státu na kapitalistický systém.
Hlavním cílem byla nejen legalizace majetku bývalých mocenských struktur
(třeba lidé z PZO Motokov, Omnipol a dalších podniků, zabývajících se
obchodem s kapitalistickou cizinou, měli v zahraničí devizová konta), ale
také vytvoření nového podnikatelského prostředí s novými „kapitalisty.“ Byla
vymyšlena i „Kupónová privatizace,“ nejjednodušší a nejméně průhledný
způsob ovládnutí státních podniků. Mělo to proběhnout následovně: ze
státních podniků se vyvede část jejich hodnoty a převede se na fiktivní akcie,
v tomto případě přejmenované na kupóny. Ty budou spravovat fondy. Hodnota
těchto „akcií“ se na „akciovém trhu“ (nikoli burze!) pomocí „zahraničního
kapitálu“ navýší tak, že přesáhne padesát procent původní hodnoty podniku.
Investoři tak získají majoritu a ovládnou podnik. DIK (držitel investičních
kupónů, nikoliv akcií!) bude dostávat dividendy a spokojenost bude na obou
stranách. Toto všechno mělo být koordinováno komisí pod vedením Valtra
Komárka.
Vymyšleno to bylo skvěle. Nikdo ale nepočítal s tím, co vyvede jeden
ze „zasvěcených,“ arogantní, ješitný a egoistický Ing. Václav Klaus. Tento
člověk vycítil příležitost a „utrhl se ze řetězu.“ Přisvojil si všechny myšlenky
a postavil se do čela „transformace.“ Člověk, který dosud neřídil ani trafiku,
najednou řídil ekonomiku celého státu! Na tom, co se stalo, má obrovský podíl
viny také Václav Havel, prominentní disident a v té době už z vůle komunistů
prezident této země. To on prosadil Václava Klause na post ministra financí
s odůvodněním, že je to mladý, progresivní ekonom. Později toho sice litoval,
ale ten jeho projev v Rudolfinu už nic nezměnil. Do funkce doporučila Václavu
Havlovi Klause „disidentka“ Rita Budínová-Mlynářová-Klímová, bývalá
fanatická komunistka. Kdo tehdy stál v pozadí a kdo tedy rozhodl o tom, že se
nejmocnějším mužem v této zemi stal právě Václav Klaus, se dnes můžeme
jen dohadovat. Dosavadní vývoj ale dostatečně dokázal, že na té ekonomické
transformaci nejvíc profitovala úzká skupina lidí, jejichž minulost není zrovna
čistá.
Václav Klaus si přisvojil právo rozhodovat absolutně o všem. Své bývalé
kolegy z Prognostického ústavu tak postavil před neřešitelný problém.
Oni neměli jakoukoliv možnost mu v jeho jednání zabránit. Nemohli přece
předstoupit před národ a říci všem občanům, že tohle všechno bylo
naplánováno a rozhodnuto dávno před 17. listopadem roku 1989. Museli tedy
jen trpně přihlížet. Osobně mi bylo nejvíce líto pana Valtra Komárka. Byla zde
určitá šance, že pod jeho vedením transformace proběhne podle dohodnutých
pravidel a v určitém právním rámci. Valtr Komárek už v roce 1992 zcela
rezignoval a stáhl se do ústraní.
Celou akci, nazvanou Kupónová privatizace, totálně rozbil Viktor Kožený
svou „jistotou desetinásobku“. A Klausovo „Více takových Kožených!“
Narychlo se dotiskovaly kupónové knížky a lidé prodávali jako diví. Veksláci
měli žně. Za neregistrovanou kupónovou knížku se tehdy platilo až dvacet tisíc.
Dva autentické výroky Václava Klause z té doby stojí za připomenutí. Začátek
roku 1990: „Něco jako národní majetek tady nikdy neexistovalo!“ Začátek
akce, zvané Kupónová privatizace: „Vždycky jsme si říkali, že je to majetek nás
všech. Teď si na to tedy vydáme papír.“ Nějak si nám pan profesor odporoval,
nezdá se vám?
Těch prokázaných 34 miliard, které „odpluly“ s Viktorem Koženým (a s nimi
odplula i celá naše námořní flotila!) mělo zůstat tady! Když se tehdy novináři
ptali Václava Klause, jaký má názor na to, že zásluhou Viktora Koženého už
nemáme námořní flotilu, tak jenom pozdvihl obočí: „My jsme měli nějaké
námořní loďstvo?“
Investiční fondy měly působit jako správci majetku. Rozhodnutím ministra
financí (Ing. Ivan Kočárník, ODS) se tyto fondy přetransformovaly na vlastníky
majetku, svěřeného jim DIKy. Už nic nebránilo jejich rozkradení. Lidem, kteří
uvěřili a těmto fondům svěřili své „akcie“, zůstaly jen prázdné kupónové knížky
s podpisem geniálního ekonoma Václava Klause. A protože se tak dělo podle
zákona, stali se na jejich úkor z vybraných jedinců milionáři. Investiční fond
Trend a jeho zakladatelé jsou toho typickým příkladem.
Podniky, které převedením až třetiny původní hodnoty na „akcie“ ztratily
schopnost dále se rozvíjet, buď zanikly, nebo byly na příkaz „shora“ sanovány
bankami. Místo toho, aby vytvářely zisk, byly dotovány vysáváním bank.
Aby byl udržen sociální smír, byla uměle udržována zaměstnanost. Dělníci
nechodili do práce, ale do zaměstnání. Mnozí z nich dodnes s dojetím
vzpomínají na obědy za deset korun ve Stehlíkově Poldovce.
Už v roce 1995 bylo jasné, že tento způsob hospodaření vede zákonitě ke
zhroucení celé ekonomiky státu. Vyrovnaný rozpočet byl udržován uměle tím,
že do něj byly převáděny všechny rezervy. K tomuto účelu se do něj převedly
také všechny přebytky z vybraného a nespotřebovaného důchodového
pojištění. S důsledky tohoto kroku se potýkáme dodnes.
Přes toto všechno prohlásil Václav Klaus v roce 1996 transformaci za
ukončenou. Samozřejmě úspěšně! Jeho vláda končila v roce 1997 „úspornými
balíčky“ a propadem HDP na mínus 0,7%.
Vrcholem geniality velkého ekonoma bylo vyzdvihování mladých a
progresivních podnikatelů. Byli to „chrti“ typu Dienstla a Tykače (finanční
skupina Motoinvest), kteří těžili z absence právního rámce a z bankovního
socialismu. Jejich činnost nikdo nekontroloval. Václav Klaus prohlásil, že jeho
cílem je vytvořit v této zemi vrstvu bohatých lidí. Už ale nedodal, že na to jejich
bohatství se budeme muset složit my všichni.
Ten zhruba bilion korun, který se neoficiálně uvádí jako ztráta, je ztráta
finanční, tedy přímo vyčíslitelná. Ztráty druhotné (zaniklé podniky a tím
ztracené výrobní kapacity, následně pak propad exportu - není pravda, že
nebylo kam vyvážet, ono nebylo co vyvážet!), se odhadují na další bilion. To,
že třeba Tomáš Ježek (ano, ten, který ve Lnářích v čele privatizační komise
rozhodoval, komu, co a za kolik) dnes přiznává ztrátu pouhých čtyřiceti miliard
(Viktor Kožený), je výsměchem všem, kdo tu dobu pamatují. Nejhorší ze všeho
jsou ale dopady tohoto konání na morálku celé společnosti. Dnes zde vládnou
už pouze peníze. Bohužel.
To, co jsem popsal, je samozřejmě doložitelné. Přesným a chronologickým
popisem událostí a dokumentací všech těchto ekonomických transformací
dnes disponují lidé, kteří „byli u toho.“ Václav Klaus ví, že „oni“ vědí! Proto
udělal vše pro své znovuzvolení. Schůzka Šlouf–Weigl v hotelu Savoy
nepotřebuje komentáře. Extempore ministra vnitra Ivana Langera tuto frašku
pouze završilo. Václav Klaus má teď pár let klid a jistotu, že se tyto dokumenty
neobjeví. Má to také pojištěno tím, že velká část těch, kteří se také jeho
zásluhou stali tou novou elitou se stamilionovými a dnes i miliardovými
majetky, je stále na vysokých postech a má rozhodující vliv na dění v této
zemi. Jenomže dorůstá mladá generace a ta bude také
chtít svůj podíl na kořisti. Až k tomu dojde, to pak
teprve bude mela!
Když se vrátím zpátky do těch přelomových 90. let a uvědomím si, z jakého
podhoubí zde vyrostla ta nová podnikatelská elita, musím si nutně položit
několik otázek. Co je pravdy na tom, že Václav Klaus umožnil bývalým
nomenklaturním kádrům, estébákům, vekslákům a dalším pochybným
existencím rozkrást majetek nás všech výměnou za to, že jeho jméno bude
vymazáno ze všech záznamů Státní bezpečnosti? Byl v tzv. Fondu „Z“ také
spis Václava Klause? Kde asi skončily všechny ty spisy, které ve Fondu „Z“
spravoval tehdejší ministr vnitra JUDr. Richard Sacher? Jisté je jen
jedno: dokud bude Václav Klaus naživu a hlavně v prezidentské funkci,
nebude zodpovězena žádná z těchto otázek. Ti, co nejvíce profitovali na
Klausově ekonomické transformaci, která v této souvislosti obohatila svět o
pojem „tunelling“, mají eminentní zájem na dodržení kontinuity. Tu jim zaručuje
právě osoba jménem Václav Klaus.
Komu neotevřela oči prezidentská volba a zvláště to,
co se dělo kolem, tak tomu je už možné nabulíkovat
opravdu všechno.
Otištěno z: http://www.outsidermedia.cz/Jak-se-kalil-kapital-1.aspx


--------------------------------------------------------------

Štítky:

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka