Hlásná trubka německých vydavatelů

Hlásná trubka německých vydavatelů V roce 1990, když rozumně myslící politici a představitelé samosprávy vyjádřili svůj záporný názor na prodej okresních či krajských novin německým tiskovým koncernům, se postavil za tento prodej sám předseda tehdejší vlády s tím, že tak nelze omezit svobodné podnikání. Mnozí z nás jsme tehdy upozorňovali na to, že časem se z těchto novin stanou hlásné trubky některých sil v Německu, či dokonce nás systematicky budou přesvědčovat o německé pravdě, včetně té, která se týká začátku druhé světové války, a budou přesunovat své viny na Čechy. Od té doby jsme se mohli mnohokrát přesvědčit o tom, že jsme se tehdy nemýlili. Okresní noviny, jež se změnily na Deníky; ty krajské, pokud si ponechaly název, pak obsah obrátily o sto osmdesát stupňů. Příkladů je mnoho. Osobně se mě však dotklo, že právě 9. května, v den, kdy konečně v roce 1945 celá naše vlast byla osvobozena vstupem Rudé armády do Prahy, se v jihomoravské mutaci Deníku objevila jediná zpráva, která konec války připomíná, a to o »tankovém esu« nacistické armády feldvéblu Kurtu Knispelovi, rodáku ze Salisova na Jesenicku. Padl totiž na samém sklonku války na Znojemsku, údajně 28. dubna 1945, a byl pohřben ve Vrbovci. Německý tisk psaný česky nám také v tento památný den Knispela představil. Byl to údajně příkladný voják, prý se uměl zastat slabších, jak píše v Deníku brněnský historik Schildberger, a choval se rytířsky. Sice se svým tankem jen v Kurském oblouku zlikvidoval sedmadvacet sovětských tanků, tedy i s posádkami, a další desítky v Normandii, aby po zničení dalších čtyř zemřel na střepinu, která ho náhodou zasáhla do hlavy, ale byl hrdina. Válka je přece jenom souboj, utkání završené snad dokonce i potleskem. Ve chvíli, kdy ho dostihla smrt, už vlastně ani nebyl bojovníkem, jen vojákem, který se v klidu chtěl dostat do amerického bezpečí. Zbývalo málo. Jen ti hrůzní bolševičtí tankisté pro to pochopení neměli. Při tom on se jen bránil. Noviny s datem 9. května mohly v tento den vzpomenout, že přesně před šedesáti osmi lety v Praze na Klárově zahynul jiný tankista. Poručík Gončarenko. Tehdy se stále ještě v hlavním městě bojovalo a byli mrtví. Pohřbili ho před Rudolfinem a po Rudé armádě osvoboditelce pojmenovali ono náměstí. Pak jeho ostatky odvezli na Olšanské hřbitovy, kde leží s desítkami těch, kteří osvobozovali naši vlast. Pro Deník to však byla bezvýznamná událost. Hlavním byl přece osud »nacistického tankového esa«, nositele Železného kříže, jenž na svém kontě měl 168 tanků, sovětských i amerických. Nezbývá nic jiného než onomu ministerskému předsedovi, jenž se mezitím stal dokonce i (ex)prezidentem, připomenout, že nejen podivná amnestie ze začátku tohoto roku, ale i prodej našich okresních a krajských novin do německých rukou mu jednou historie, nikoli vykládaná poplatnými dějepisci, ale skutečná, nehrbící záda, připomene. Marta BAYEROVÁ, senátorka