Vražda mlynáře Habermanna v Sudetech! Co se skutečně stalo?

Vražda mlynáře Habermanna v Sudetech! Co se skutečně stalo? Praha – O víkendu mohli diváci televize Nova sledovat film Habermannův mlýn. Úspěšný český snímek vznikl roku 2010 pod režisérskou taktovkou Juraje Herze. Život v České republice nebyl před válkou v pohraničí zrovna ideální. Autor: EuroZprávy Hubert Habermann byl mlynář z vesnice na severu Moravy. To, že se z osudů úspěšného, ovšem nijak výjimečného podnikatele stala tragédie téměř antických rozměrů, bylo způsobeno několika prostými okolnostmi, jak už to u tragédií bývá. Habermann žil v prvorepublikovém Československu a byl Němec. S českými sousedy vycházel normálně, přátelil se s některými, mluvil perfektně česky, a to i s příslušníky vlastní rodiny. Za války některým Čechům i pomáhal. Po osvobození záhadně zmizel a jeho žena byla i s dětmi odsunuta. Co si o tomto příběhu myslí vypravěč pamětí obce Bludov, kde se děj filmu odehrává? Zveřejňujeme bez našeho zásahu text Stanislava Balíka, narozeného roku 1978 v Šumperku a žijícího v obci Bludov. Diváci mohli vidět film, my nabízíme i tuto drouhou stranu mince, tedy názor občana obce, kde se příběh stal. Originální text: Vyhnání Němců nejde ospravedlňovat, lze ho „jen" pochopit. Kdyby se ale tvůrci filmu Habermannův mlýn kromě jména a tragické smrti hlavního hrdiny inspirovali i skutečnými bludovskými válečnými událostmi, snáze bychom pak chápali tu obrovskou nenávist Čechů vůči všemu německému. Kdyby byly jednotlivé scény nového českého filmu Habermannův mlýn pravdivé, pak porodní bába, která v roce 1938 přivedla na svět dceru hlavního hrdiny, byla moje bábinka. Filmové Eglau je totiž můj domov - Bludov na severní Moravě. Právě sem situoval režisér Herz film, který má jednoznačnou ambici - být zrcadlem zvráceností, jichž se Češi dopustili na Němcích. Vystavěn je efektně, v kině jen málokteré oko zůstane suché. Přestože není zcela jednostranný a ukazuje i nacistické hrůzy, jeho celkové vyznění je zcela jiné. Mlynář Habermann je vylíčen jako mučedník, na němž se nespravedlivě vybily nejnižší možné davové pudy. Kdyby šlo o fiktivní jméno, fiktivní příběh, nemohl by nikdo říct ani půl slova. Problém nastává ve chvíli, kdy konkrétní historické postavě a konkrétnímu činu vyfabulujeme příběh. Na film se těší lidé z okolí, aby konečně viděli, jak to bylo. Za chvíli nikdo nikomu nevymluví, že se v Habermannově mlýně nestalo přesně to, co je ve filmu. Ale ono se to nestalo, skoro vše bylo jinak. Film má neobyčejně silnou moc - a v tomto případě ji tvůrci zneužili. Nejenom tím, že si zcela vymysleli motivy vraždy i samotné vrahy, ale například i tím, že udělali patolízala a člověka hrajícího na obě strany z majitele lázní, jemuž jen nepatrně změnili jméno. Vědí vůbec, že právě tento člověk byl tak statečný, že byl od roku 1944 prvním předsedou ilegálního okresního národního výboru a že byl posléze jedním z nejdéle vězněných politických vězňů bolševického režimu, který se na svobodu dostal až v roce 1966? Vražda z osobní nenávisti Jak to bylo s Habermannem ve skutečnosti? Pocházel, stejně jako jeho žena, ze smíšeného německočeského manželství. Za války Čechům pomáhal, neví se ale o tom, že by to bylo na hranici vlastního sebeobětování. Rád hrával karty, což se mu stalo v posledku osudným. Když byl 8. května 1945 revoluční gardou zatčen a odváděn před revoluční ONV, potkal je cestou mladý holič, jeho kumpán z hospody, nad nímž Habermann v kartách často vyhrával. V okamžiku skončené války byl navíc v euforii, vytáhl zbraň a mlynáře bez rozmýšlení zastřelil. Tuto verzi potvrzují i nedávno objevené dokumenty v okresním archivu, konkrétně trestní spis s vrahem. Jiná věc je, že jeho čin byl amnestován dekretem prezidenta Beneše z roku 1945. Habermann nebyl ubit lidovým lynčem, nebyl mučedník trpící za to, že jediný byl statečný. Šlo o vraždu z osobní nenávisti, jakých se v Bludově do té doby odehrálo několik. V roce 1913 například „nevypátraný padouch" umlátil z neznámých důvodů hasičskou sekerkou ženu a její čtyřletou dceru. V roce 1921 zavraždil otec, prý pro „rozhárané rodinné poměry", svou ženu a čtyři děti, zapálil dům a sám se na půdě oběsil. Ano, Habermann byl zatčen jen proto, že byl Němec. I vila byla vykradena. Film by ale vyzněl zcela jinak, kdyby se kromě jména a tragické smrti hlavního hrdiny inspiroval skutečnými bludovskými válečnými událostmi. Snáze bychom pak chápali dobovou náladu českého obyvatelstva, tušili bychom, jak se mohlo stát, že se v lidech zahnízdila obrovská nenávist vůči všemu německému. Filmový lynč se odehrát mohl a leckde se možná i odehrál, ne ale ve starém mlýně na řece Moravě. Příjezd Němců v říjnu 1938 nebyl vítán vlaječkami, ale pláčem a bezmocným vztekem. Bezprostředně poté následoval útěk československých státních úředníků a poloviny učitelů. Nenávist vyrůstala z řádění nového německého ředitele školy Erbena, který byl také vedoucím místní nacistické organizace. Za něj byly provedeny čistky ve školní knihovně, jimž padly za oběť i knihy jako Babička Boženy Němcové, bylo zavedeno povinné vyučování němčiny, zastavena výuka dějepisu, zakázán zpěv hymny Kde domov můj. Po vychození obecné školy neměli čeští žáci další možnost, jak se dále vzdělávat. České vyšší školy neexistovaly, do německých nebyli přijímáni. Nemohli nastoupit ani do učení. Další chybějící scény Rozehnání českých spolků včetně nacionalistického Sokola - ten ale ve filmu zcela ahistoricky funguje, dokonce v něm cvičí s komunistou lidovecký starosta (Čech nemohl být v Říši starostou, ale to by se nehodilo do kolaborantských obrazů filmu) a Němec Habermann. Větší slátanina už nemohla nikoho napadnout. Emotivní by byl pohled na bezmocnou lítost a pláč plného kostela při rekvírování nových i starých kostelních zvonů pro potřeby výroby německých zbraní. A co teprve kdyby byl ve filmu pohled na 12 velkých sedláků a jejich rodiny, jak musí vyklidit své statky, odjet do neznáma a na jejich místo nastupují cizí němečtí sedláci. Starý farář, který ve filmu oddává a křtí a poté, klišé téměř nejhorší, přislibuje hlavnímu nacistovi pomoc při útěku, byl ve skutečnosti rok před koncem války zatčen za podporu odboje. Byla by to dojemná a na rozdíl od většiny filmu navíc pravdivá scéna, v níž by po ročním utrpení naposled vydechl v náručí svého bludovského kaplana v Terezíně tři dny před koncem války se jménem Bludov na rtech. Kolektivní pocity Nenávist vůči Němcům jako etnické skupině, která vyhřezla po válce a která je v určitých generacích národa dodnes přítomna, nemusela nutně pramenit z chování jednotlivých Němců. Dokonce i ti „nenávistníci" přiznávají některým Němcům konkrétní zásluhy - v bludovském případě Habermannovi, občas i hraběnce Gabriele Žerotínové. Nenávist pramenila daleko spíš z kolektivních pocitů - z hrůz heydrichiády, vypálených Lidic, Ležáků či Javoříčka, ukradeného mládí, národního ponížení při zákazu zpěvu hymny. Lze se divit, že dlouholeté národní ponižování našlo svůj ventil ve vyhnání Němců a v etnické nenávisti? Ano, nebylo to humanistické a nejde to ospravedlňovat. „Jen" to lze pochopit... Je proto otázkou, zda vůbec a jak se lze poučit z nešťastných květnových událostí roku 1945. Rozhodně bychom si neměli sugerovat celonárodní vinu za neomluvitelné chování. Toto chování bylo reakcí - reakcí jistě přehnanou, ale pochopitelnou v kontextu předchozího vývoje. Článek vznikl za podpory serveru revuepolitika.cz

„Týdeník Občanské Právo“ Oficiální Médium AKORN

„Týdeník Občanské Právo“ Oficiální Médium AKORN

Petr BURDA, Poslední rozhovor s Čestmírem Císařem

Čestmír Císař na nedávném setkání s prezidentem Milošem Zemanem. FOTO - Zdeněk HRABICA Bylo 25. února, což je pro člověka narozeného v roce 1948 zapamatovatelné datum, ale letošní pětadvacátý únor byl ve znamení jednoho setkání konaného v Jazzové sekci, kam mezi stovku pozvaných přišel prezident republiky Miloš Zeman. U tepané brány se tísnila média, která o Jazzové sekci nejméně pět let nepsala a nevysílala, já se těšil na setkání s člověkem, který před lety na internetových vlnách zasvěceně hovořil o významu 28. října v československých dějinách. Už měsíc mu bylo 93 let, věděl jsem, že mu dělá potíže chůze, on zase věděl, že jsem to byl já, kdo v papírnictví na Václavském náměstí v osmašedesátém koupil sadu školních kříd a na projíždějící tramvaje okolo sochy svatého Václava psal, že »Čest, mír a Císaře prezidentem«. Nápad předsedy Jazzové sekce - Artfóra Karla Srpa, aby si první lidem zvolený prezident podal ruku s tím, kdo by se v přímých prezidentských volbách v roce 1968, pokud by se ovšem konaly, hlavou státu pravděpodobně stal, se mi moc líbil, a čekal jsem, jak na něj Miloš Zeman i Čestmír Císař zareagují. Skutečně si podali ruce před kamerami a fotoaparáty, za potlesku všech přítomných. A pak už jsem jen čekal na vhodnou chvíli k předem domluvenému rozhovoru. Pamatujete si ještě atmosféru doby, kdy vám bylo 15 let? Pocházím z rodiny havířů, otec byl malíř-lakýrník, a tak jsem byl obklopen velice skromným prostředím. Pamatuji »duchcovský viadukt«, kde se střílelo do dělníků. V naší obci existovala jenom levice. Byly to neutěšené poměry, které vás vyhnaly za hranice? V kvintě na duchcovském gymnáziu přišla nabídka ke studiu ve Francii, takže jsem za tři roky maturoval jako bakalář na dijonském lyceu. Po návratu domů přišel protektorát. Lidé, k nimž jsem patřil i já, se zformovali do revolučních nálad a smýšlení. Když se v pětačtyřicátém znovu vrátila svoboda, stál jsem na levé straně barikády a v 25 letech vstoupil do Komunistické strany Československa. Ale byl jsem tehdy přesvědčený masarykovec. Dá se dnes vystopovat, jaký byl rozdíl mezi komunistou, který do strany vstoupil před únorovými událostmi v roce 1948, a po nich? Já se narodil koncem srpna toho roku a tak to nedokážu posoudit. Žádný komunismus nebyl nikdy uveden do praxe či vybudován, zůstal utopií. Programem Komunistické strany Československa byla lidová demokracie jako cesta k socialismu. Přihlásil jsem se na studium sociologie a historie. Jako disertační práci jsem si vybral téma Národ a jeho problémy, v souladu s marxistickými představami o sebeurčení. Měl jste na studium podmínky? Za války jste se oženil a musel živit rodinu. Ano, v roce 1944 jsem se oženil, za rok se nám narodil syn, musel jsem si na studiích nějak přivydělávat. Když mi nabídli, abych po absolvování tříměsíční stranické školy pracoval v aparátu strany, vzal jsem to. Měl jsem vytvářet síť stranických knihoven. A v roce 1947 jsem přešel na Ústřední výbor Komunistické strany Československa do úseku vědy, školství, kultury a tisku. Ale dlouho jste se tam neudržel... Označili mě za intelektuála bez dělnického smýšlení. Uvědomte si, že to byla doba procesu se Slánským. A protože Francie se pro mne stala druhou vlastí, navštěvoval jsem Francouzský institut v Praze, takže jsem v očích některých byl francouzským agentem. Za trest mě poslali do Plzně. Ale taky mě mohla dostat do spárů Státní bezpečnost. Dnes se pamětníci vzácně shodují s historiky, že 50. léta byla tím nejhorším poválečným obdobím. Jak jste se vnitřně bránil právě v tomhle nelehkém období? Víte, já jsem si postupně uvědomil, že to, co se v politice odehrává, není všechno moje cesta. Únor jsem ještě prožíval jako nevyhnutelný. Bylo pro mě nepředstavitelně děsivé, že by se život měl vrátit do stavu, jenž způsobil mé kruté zkušenosti s kapitalismem. V 60. letech jste jako ministr kryl drobné prohřešky zpěváků, držel ochrannou ruku nad malými divadly a pak jste se najednou stal diplomatem. Kdo vám ukřivdil, kdo se na vás podepsal? V životě jsem necítil křivdu, nehledal jsem viníky. Možná, že to byla chyba, ale říkal jsem si, že jako o součásti rozvíjející se společnosti o mně mají právo rozhodovat také ostatní. I když jsem smýšlel v duchu demokratické obrody a dělalo mi problém ustupovat tlakům. Reformovat systém znamenalo nespěchat, prověřovat každý krok, který unese praxe, a teprve pak dělat další krok. Jenže to, co se překotně odehrávalo v osmašedesátém, vyvolalo místy zmatek, dobrodružství, místo jednoho starého se objevilo deset nových rozporů! Například někteří novináři chtěli nastolit během pěti měsíců čistou demokracii. Cesta od roku 1956 k »pražskému jaru« trvala dvanáct roků a k vybudování demokratické společnosti u nás by bývalo nutně zapotřebí dalších pět let! Často se nedbalo na to, že demokracie je dialog, diskuse, a ne šmahem zatracovat všechno bez rozdílu. Základem byl reformní Akční program z dubna 1968, zpochybňovaný a odmítaný. Jenže lidé šli za Dubčekem, Smrkovským, Černíkem a dalšími. Toho přece šlo využít, ne? Dubček měl své limity. Byl sice první, ale ne diktátor, řídil se diskusí a analýzou. Některé věci ovšem bral příliš citově. Ale ve věci demokratické obrody stál pevně! V tom ohromném rozpuku, kdy najednou existovala svoboda tisku, volných debat a všeobecného pocitu uvolnění, nabíral vývoj na rychlosti, ne vždy ku prospěchu věci. Akční program i tehdejší analytici pokládali za uměřený... Ano, ten schválil v dubnu Ústřední výbor Komunistické strany Československa a opravdu otevíral cestu svobodnému slovu, dialogu a otevřené demokratické obrodě. Jádro Dubčekova vedení, k němuž jsem se počítal i já, bylo pod stálým tlakem velké části intelektuálů. Politika nemůže převážit nad ekonomikou, a naopak. Když jsou tyhle dvě složky v rovnováze, lidé se cítí spokojeni. Reformy v ekonomice byly připraveny týmem Oty Šika, bohužel ekonomika »pražského jara« šla úplně bokem! O těch popsaných tramvajích s vaším jménem jste tehdy věděl? Ta nálada trvala jenom pár dní. Dvaadvacátého března za mnou přišla delegace mládeže, že mě navrhli jako svého kandidáta na prezidenta. Nezapomeňte, že v tisku probíhaly všelijaké ankety oblíbenosti politiků, žebříčky, a je fakt, že v několika krajích jsem byl na prvním místě. I když jsme s Josefem Smrkovským představovali horké kandidáty, na plénu ÚV KSČ 28. března byl navržen generál Ludvík Svoboda. Já nikdy o žádnou vrcholnou funkci neusiloval. Přestože mně přátelé vyčítali – Čestmíre, při tvých znalostech i při tvém vzdělání, proč jsi ztracen kdesi v řadě? Ale moje ambice měly své hranice. I když jsem měl v Moskvě své přátele, nikdy jsem nebyl blízkým partnerem těch v Kremlu. Tam mě spíš měli za revizionistu. Ale i oni museli respektovat, že jsme přímo sousedili se zeměmi s jiným společenským zřízením. Odjakživa jsme byli křižovatkou evropských vlivů, ty nejsilnější byly po staletí západní. Ne že bychom nepociťovali určitý vliv z východu, ale kontinuitu vývoje společnosti formovala západní civilizace. I socialismus k nám v 19. století přicházel jako její součást. To jsem řekl ve svém slavnostním projevu k Marxovu výročí. Srovnával jsem podmínky, za kterých pracovali v dávné minulosti Marx a Lenin. Poukázal jsem na to, že se nemůžeme opírat o některé tehdejší závěry, které pozbyly svou platnost, ale zohledňovat vnitřní i mezinárodní souvislosti s tím, jak to vidíme teď a tady. A právě na základě toho mě sovětský akademik Fjodor Vasiljevič Konstantinov v moskevské Pravdě odsoudil jako revizionistu. A od té chvíle Brežněv několikrát žádal Dubčeka, aby se mne zbavil. Saša mi to nikdy neřekl – přiznal to až po vstupu vojsk. Na zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa, které se konalo 31. srpna, jsem také složil funkci tajemníka ústředního výboru. Zůstal jsem předsedou České národní rady, která se Slováky připravovala federativní uspořádání země. Ale v polovině dubna následujícího roku se podmínky změnily. I pro vás. V dubnu 1968 jsem se stal místopředsedou ve vládě Oldřicha Černíka. V horkých dnech v závěru srpna, po návratu z Moskvy na zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska, vystřídal Vasila Biĺaka na postu prvního tajemníka Komunistické strany Slovenska Gustáv Husák. Jenže já už byl v té době na dění ve vrcholné politice víceméně bez vlivu. Počátkem ledna devětašedesátého jsem se ještě podílel na jmenování vlády, ale po nástupu Gustáva Husáka nastala závěrečná etapa a byla to cesta z kopce. Kam jste se pak vrtnul? Nejprve jsem byl 15 let v Památkovém ústavu jako historik, po vykázání do důchodu v roce 1982, tedy ve 62 letech, jsem pracoval jako dělník v jednom stavebním podniku. A pak už jako důchodce jsem spoluzakládal Klub za socialistickou přestavbu Obroda. To bylo v roce 1987, v době, kdy vedení strany zbavilo předsednictví vlády Lubomíra Štrougala, který na základě Gorbačovovy perestrojky usiloval o návrat společnosti k reformám, navazujícím i na rok 1968. Obroda věděla, že stávající systém, jehož protagonisté Gorbačova nenáviděli, bude změnám odolávat, jak to jen půjde. A když se sám sovětský prezident při své návštěvě v roce 1987 zmiňoval o nutných změnách, mnozí se bránili. O rok později v Praze vysoký sovětský činitel přímo řekl Fojtíkovi i Biĺakovi: »Hoši, to, co děláme v SSSR, to je začátek demokratizace socialismu, která má souvislost s tím, co se u vás odehrávalo v roce 1968.« Říká se, že z vás měli strach. Bylo to tak? Odmítli nás na ministerstvu vnitra zaregistrovat, ale my jsme vydali prohlášení k 20. výročí »pražského jara«, které mělo otevřít prostor k reformám. Tím jsme se stali daleko nebezpečnějším odpůrcem než Charta 77. Tak to aspoň charakterizovala Státní bezpečnost. Jako mávnutím kouzelného proutku nás až v napjaté situaci roku 1989 pozvali k debatě na ÚV KSČ, ale nevedlo to k ničemu. Vyhlásili jsme vlastní program, ale to vyděsilo chartisty na čele s Václavem Havlem, takže jsme byli mezi dvěma mlýnskými kameny. Zatímco nám vyčítali, že jednáme s představiteli vedení státu, Charta mu celá léta nabízela dialog a nakonec s ním zasedla k jednacímu stolu. »A dál už to známe,« doplnil jsem jen tak pro úplnost, a začal s Čestmírem Císařem domlouvat termín autorizace rozhovoru. Říkal, že má hodně běhání po doktorech a těch několik schodů v domě číslo 9 v pražské ulici Politických vězňů, kde sídlí naše redakce, by už nepřekonal. Slíbil jsem mu, že 25. března dopoledne Čestmíru Císařovi zavolám. O den dříve však zemřel... Petr BURDA