20 let poté.....

Další informace »

Čtyři důvody, proč volit levici

Čtyři důvody, proč volit levici

Sjednocujícím motivem každé formy odporu proti totalitarismu v jeho různých vydáních je "institucionalizace změny". Tato nemotorná formule znamená jednoduše to, že změna není hrozbou zvnějšku systému, ale je v něm zabudována jako legitimní požadavek občanů, výsledek svobodné kritiky jeho fungování. Kdyby společnost byla rozdělena na dva zástupy "nezlomně přesvědčených", demokracie by byla zbytečná, každé volby by jen znovu a znovu kopírovaly rozdělení společnosti. Demokracie přináší potřebnou změnu jen za podmínky, že je tu silná skupina lidí, jejichž konsensus není ideologický, ale pragmatický, volně plovoucí, přesouvá se tam, kde je v dané situaci větší naděje na potřebné změny.

Současná volební kampaň v Česku se ale proměnila v honičku na levici, která je zatlačována do kouta společnosti a tam kamenována jako nedemokratická. Tak například v rozhovoru s režisérem Petrem Zelenkou (autorem klipu Přemluv bábu!) v HN čteme: aby politici vůbec pochopili, jak funguje globální svět, musí být trochu chytří. Česká levice – to jsou pro mě osobně především hloupí politici. Nedokážou se zorientovat ve světě, který je takhle složitý. Není ale příkladem výjimečné politické hlouposti třeba radarová častuška ministryně Parkanové (dnes kandiduje za TOP 09) a celá bushovská klika v Česku? Nebyla politická katastrofa českého předsednictví EU, inspirovaného jen antieuropeismem, antirusismem a výzvami k boji proti všem formám socialismu, dalším příkladem politické hlouposti? Naši pověst zachránili nakonec jen kompetentní a proevropští mladí odborníci vládního týmu, o nichž nedávno záslužně psaly LN.

Radarová úderka zformovaná českou pravicí a vše, co s ní souvisí, je příznakem hlubokého neporozumění postbipolárnímu světu, strategickým zájmům EU a vůbec vývoji ve střední Evropě. Symbolem této politické hlouposti – abych znovu užil Zelenkův výraz – je nekriticky proamerická zahraniční politika zosobněná v mých očích Alexandrem Vondrou a také novináři, kteří tuto politickou linii legitimizovali – přečtěte si prosím komentáře Viliama Bucherta či Teodora Marjanoviče v MfD za poslední tři roky. Výsledkem jsou nevyjasněné vztahy s Ruskem a také nevalné vztahy k současné administrativě USA – protiobamovská česká linie je totiž zdaleka viditelná. Zavinila to ale pravice, ne levice!

A ještě jeden příklad politické hlouposti, jen zdánlivě nedůležitý. Na různé epizody squatterství v Praze pravice reaguje hesly typu Dům je jen majitele, konec a dost! Takový postoj je příkladem politické hlouposti, protože složitá společnost se liší od té jednoduché právě tím, že v ní takovéto formule neplatí. Vlastnictví je tu společenská konvence, která stanovuje práva a povinnosti, iniciativy jako squatterství jsou cenné proto, že odhalují nerovnováhu mezi povinnostmi a právy ve způsobu, kterým je vlastnictví vykonáváno – dům je ve městě a to město v Česku a to Česko v Evropě a ta Evropa ve světě a ten svět je na planetě Zemi, chtělo by se říci ve stylu dětské říkanky. Pravicové pojetí vlastnictví staví brutálně práva majitele nad jeho povinnosti vůči celku společnosti, proto je hloupé ve složité společnosti.

A nyní mé čtyři důvody, proč volit levici v Česku v roce 2010. První důvod, nejdůležitější, je sociální. Mám na mysli nutnost klást co nejrozhodnější odpor ničení základního předpokladu fungování demokracie – sociální rovnosti, vyprázdnění práv pracujících, oslabení regulace kapitálu a ochrany životního prostředí. Bez obrany svých sociálních předpokladů nemůže demokracie přežít, jak připomíná také prezident Obama.

Sociolog Jan Keller ukazuje ve své nové knize, že nejhrozivějším rysem postindustriálních společností je výrazný nárůst sociálních nerovností. "Jsme svědky zlomu," píše Jan Keller, a tím zlomem je úpadek společností středních tříd, v nichž nerovnost majetková a mocenská byla "spojitě odstupňovaná", a nástup společností "majetkové, mocenské a sociální nesouměřitel -nosti". Bez sociální, kulturní a politické souměřitelnosti je -demo kratická společnost jen iluzí. Myslím, že toto je opravdu nejnaléhavější problém současné demokracie: finanční krize odhalila také, do jaké míry je moc privilegovaných oligarchií nesouměřitelná s mocí občanů kontrolovat ji. A to i přesto, že musí nést důsledky jejich nezodpovědných rozhodnutí.

Jádrem volební strategie pravice je strašení "cestou do Řecka" a růstem veřejného dluhu, jako by za něj mohly "nezodpovědné" nároky pracujících, penzisté či sliby levice přispět rodičkám. TOP 09 poslala do 100 000 domácností složenku na úhradu 121 000 korun, takový je podíl každého občana České republiky na veřejném dluhu. Samozřejmě tuto složenku dnes nikdo platit nemusí. Pokud ale…uvěříme líbivým populistickým slibům, pak skutečně zaplatíme podle známého sloganu: Nemyslíš, zaplatíš! – uvedl na tiskové konferenci první místopředseda Miroslav Kalousek. Myslím, že ani český pravicový volič není tak hloupý, aby neviděl, že například obrovské sumy, které čeští občané zaplatili za chybnou privatizaci bank, či ještě větší sumy, které dnes platí občané USA a EU za nezodpovědnou pravicovou politiku deregulace bankovního sektoru, nelze svalovat na "populistické sliby" levice. Pravice svádí růst veřejného dluhu na "přílišné nároky" pracujících, které si už "my nemůžeme dovolit", slibuje voličům, že řekne těmto nezodpovědným živlům NE, a tím zachrání stát. Kdo patří do toho "my", už pravice ale neupřesňuje. Občané musí být střeženi a napomínáni, jsou neustále provinilí, protože nedostatečně plní požadavky globálního kapitálu. To je ale demagogie – srovnejte si jen náklady na sanaci bank s náklady na Obamovu reformu zdravotnictví v USA. Navíc veřejný dluh Česka (asi 40 procent HDP) je jedním z nejnižších v zemích EU (limit v eurozóně je 60 procent).

Modelem pravicového diskurzu jsou tyto věty Vlastimila Tlustého: S příchodem světové finanční krize zodpovědným kormidelníkům světa dochází, že na blbosti od zelených již není prostor. Já očekávám, že se zelenými bude v dobách finančních krizí amen, protože na ty blbosti nezbývají síly a čas…

Považujme ten výrok za modelovou formuli pravicového diskurzu a tvořme podle ní jiná podobná hesla třeba: Práva zaměstnanců platí, jen dokud není krize, pak je s nimi amen nebo Naše řeky mají právo na ochranu, jen pokud je ekonomický růst, jinak na blbosti od zelených už není prostor. Je to teroristická rétorika, která využívá řecké krize a veřejného dluhu k tomu, aby nás donutila přijmout brutální alternativu mezi kapitálem a právy – máte svá práva, jen pokud to prospívá kapitálu, jinak je s nimi amen.

Ne, naopak znakem demokratického společenství je solidarita v krizi a nedostatku! Současná krize přece není důsledkem politiky levice ani přílišných práv pracujících či ochrany životního prostředí, ale systémových rozporů kapitalismu – jak dokazuje ropná katastrofa v Luisianě. V českém kontextu je snaha Strany zelených nepatřit – v rozporu s evropskou tradicí – k levici zbabělá, protože jen posiluje teroristické využívání přívlastku "levicový" k zastrašování každého kritika systému.

Brutalita pravicového diskurzu je často zakamuflovaná, jako například na tomto plakátu TOP 09: Nemocní se chtějí vyléčit, ne ušetřit! Přeložme si to z volebního ptydepe do češtiny: když jde lidem o zdraví, zaplatí rádi, peníze nějak seženou! Kritici kapitalismu vždy zdůrazňovali, že tak zvaná ekonomická racionalita není než zobecněný boj o přežití, nic víc. Není jednoduché tu tezi vyvrátit.

Brutální pravicový diskurz bourá sociální předpoklady demokracie, proto kdo dnes volí levici, nevolí jen sociální demokracii, volí demokracii.

Druhý důvod je zahraničněpolitický. Pravici charakterizuje nerealistický panatlantismus a odpor k sjednocené Evropě. "Neděkujeme, ale odejděte," měli bychom říci politikům, kteří tuto bezperspektivní zahraniční politiku v Česku prosadili – a také novinářům, kteří ji legitimizovali. Výsledek je tragikomický: Česko je vnímáno jako podezřele protievropské, naivně protiruské a nyní i protiobamovské. Poláci ve svých dějinách vedli s Ruskem větší boje než my, byli oběťmi neomluvitelného masakru v Katyni, a přesto nacházejí pomalu cestu ke vzájemnému porozumění a smíření – polská armáda se letos zúčastnila spolu s Brity, Američany a Francouzy slavnostní přehlídky vítězů druhé světové války na Rudém náměstí – Angela Merkelová symbolicky přihlížela na tribuně vedle Vladimíra Putina. Kdo volí levici, posiluje naději, že se nám podaří skoncovat s tímto groteskně nehistorickým postojem "věčných obětí Ruska". A také s pravicovým anti -europeismem – jinou vlast než Evropu mít už nebudeme. Přiživovat na každé zahraničně-politické krizi ideu Ruska jako velkého nepřítele – jak tomu bylo například v případě konfliktu v Gruzii – vede jen k mezinárodní bezvýznamnosti Česka v post -bipolárním světě. I Václav Klaus si vysloužil spílání do "Putinových agentů", když tuto absurdní strategii kritizoval.

Když spadne akrobat, nastupují šašci, zní jedno cirkusové pravidlo. Zahraniční politika, která chce žít z občasného pádu světových akrobatů, není než poskakováním šašků. Třetí důvod je mediální. Režisér Petr Zelenka říká v citovaném rozhovoru: Jestli tohohle člověka bude volit 40 procent lidí, je to národní tragédie. Paroubek je diktátor a Češi to nevědí. Ta věta je příkladem zvláště hysterické "démonizace", tentokrát Paroubka, ale jedná se o mediální strategii v Česku hodně rozšířenou, kdokoli z nás se může stát její obětí. Zelenka tou větou popírá ideu celé české transformace, kterou kdysi Václav Klaus definoval heslem Měníme systém, ne lidi! V české (anti)politické společnosti, prosáklé kýčovou vírou ve "velké osobnosti pojímající politiku jako službu veřejnosti", to není heslo samozřejmé. Jeho historická důležitost je v tom, že vyzývá k budování systému minimálně závislého na vlastnostech lidí – jak si přál teoretik otevřené společnosti a obdivovatel Masaryka Karl Popper. Systém, v němž diktátor či podvodník nemá šanci, protože pravidla systému mu to nedovolí – sklony a vlastnosti jednotlivců mají jen omezenou váhu v jeho fungování. Ne vlastnosti lidí, ale pravidla systému jsou důležitá, ta si vynucují na lidech vlastnosti vhodné k jeho fungování. Dnes systém potřebuje radikální změny, ale Klausovo heslo stále platí. Naše transformace byla úspěšná, myslím. Podařilo se ustavit systém, v němž je sice ještě možné být podvodníkem, ale není už možné být diktátorem. Nad čím asi by mohli být Paroubek či komunisté – i ti jsou démonizováni – diktátory, když banky, armáda, továrny, média jsou integrovány do "nadnárodních vlastnických a organizačních struktur" a řídí se pravidly "standardních demokracií", která my už nemůžeme měnit?

Démonizace politických lídrů je důkazem špatně fungující mediální scény a je vždy nebezpečnější než ti lídři sami. Hlas pro levici tuto situaci nezvrátí, ale snad alespoň ukáže, že lidé nejsou tak snadno manipulovatelní, jak mediální stratégové věří.

Čtvrtý důvod je kulturní. Typickým produktem naší kulturní pravice je Ústav pro studium totalitních režimů a tahanice kolem něj. Nikdo přesně neví, jak totalitarismus definovat, největší autorita v tomto oboru, Hannah Arendtová, omezila platnost toho slova jen na stalinismus a nacismus. Ještě těžší pak je stanovit, na jaké otázky byly evropské totalitní režimy odpovědí, podle Arendtové na evropský imperialismus, podle Ja na Patočky na proměnu dva cá -tého století v "ocelovou bouři", ve válku, v níž se vybíjí akumulovaná technologická moc.

Proč ale tolik lidí vidělo v totalitních režimech jedinou cestu k osvobození a míru? Česká pravice na takovou otázku odpovědět neumí, její pojetí minulosti je policejní, směšuje politický řád s policejním pořádkem. Důsledkem je slepota před zločiny současné společnosti, například proti životnímu prostředí nebo právům pracujících.

Když se vyhlásí nějaký režim předem za zločinný, pak už ho nelze zkoumat, jen odsoudit a trestat jeho stoupence, proto by takový ústav měl být oddělením české policie, ne badatelským pracovištěm.

Česká pravice současné společnosti nemůže rozumět, protože si předem orazítkovala každou kritiku statu quo jako "levicovou", a proto i potenciálně zločinnou. V tomto smyslu zaměňuje politickou kulturu za kulturu policejní. Marxismus je ale zločinný ve stejném smyslu jako třeba řecká metafysika nebo křesťanství, obojí bylo v minulosti ideologií evropského imperialismu a zdůvodněním mnoha masakrů.

Hlas daný levici nás od policejního pojetí minulosti neosvobodí, ale snad je alespoň zpochybní a otevře nám tak oči pro neprůhlednou a vše pronikající zločinnost systému globálního kapitalismu. Nedávná finanční krize a současná devastace Mexického zálivu jsou jejími poučnými příklady.

Autor: Václav Bělohradský, 19. 5. 2010, Právo

Žádný občan této republiky nemá na státním dluhu sebemenší podíl

Žádný občan této republiky nemá na státním dluhu sebemenší podíl
Projev neskonalé drzosti a malosti
PRAHA – Velká voda, ničící majetek i životy občanů, logicky postavila »složenku« Mirka Kalouska na vedlejší kolej.
Je smutné, když konstatujeme, že nic »lepšího« nemohlo TOP 09 a partičku kolem někdejšího nejlepšího světového ministra financí potkat. V dnešních denících pravděpodobně bude zrůdná kauza podivné politické strany, kterou bezesporu je, zapomenuta, či jen krátce zmíněna.
»Já tolik peněz, co mám zaplatit, nemám,« píše důchodkyně Bohuslava Helová. »Na vkladní knížce mám jen 5O OOO Kč a z toho 15 OOO Kč bych si chtěla nechat na pohřeb. Tak nevím, co budu dělat, syn je bez práce a nemůže mi pomoci,« napsala.
Ano, dál se věnujeme předvolebnímu nápadu strany, která posbírala na politickém trhu kdejakého přeběhlíka, který touží po moci stejně jako pan Kalousek.
Váš dluh je dva miliony
»Se složenkou to pan Kalousek opravdu přehnal, tady končí legrace, když lidé kolabují,« sdělil ve zkušebním vysílání nové internetové RHF TV americký ekonom George Mansfeld. Situace je navíc podle jeho výpočtů zcela opačná: »Současný režim, který privatizoval několikabilionové národní jmění, dluží každé plnoleté Češce a Čechovi dva miliony korun. Až je budete mít na účtech, lze hovořit o tržním hospodářství,« vysvětlil Mansfeld. »Místo fiktivních, propagandistických složenek od exministra financí Miroslava Kalouska by tedy mělo ministerstvo financí a národní banka začít rozesílat skutečné šeky, což by bylo nejen spravedlivé, ale pomohlo by to i rozhýbat stagnující ekonomiku, « pravil Mansfeld.
Nejvyšší státní zastupitelce Renatě Vesecké, adresoval dopis doc. PhDr. Ota Lev, CSc.:
»Obdržel jsem upomínku k úhradě dluhu ve výši 121 000 Kč od pana Miroslava Kalouska. Protože panu Kalouskovi ani nikomu jinému nic nedlužím, prosím o prošetření, zda uvedeným jednáním nebyl spáchán trestný čin pokusu o podvodné vylákání peněz. Prosím o podání informace o výsledku šetření,«, píše v dopisu, který má naše redakce k dispozici.
Ubohé strašení
»Používat strach jako reklamní nástroj politické kampaně mi přijde ubohé,« komentovala Kalouskovu složenku vedoucí lidovecké kandidátky ve Středočeském kraji Lenka Ptáčková-Melicharová. Povšimněte si prosím – jde o členku KDU-ČSL, tedy strany, jejímž členem, a dokonce předsedou, byl svého času právě pan Kalousek. Lidoveckou kandidátku nechci urazit, proto jen opatrně připomínám, že si oba kdysi říkali bratře a sestro.
»Máme předplaceno,« píše v mailu mj. Květa Knížková. »Dnes jsme dostali též pozdrav od pana Kalouska. Má vůbec tento pán zdravý rozum? My všichni, co jsme celý život pracovali, pošleme rovněž poukázky našim vládním činitelům, kteří byli ve vládě od roku 1990 a rozkradli anebo rozprodali do pochybných rukou veškerý majetek, který za 40 let byl vybudován. Tento majetek každý občan zaplatil svou poctivou prací. Po druhé po roce 1990 jsme zase tento majetek platili při oddlužení bank, aby se mohly prodat do cizích rukou. Banky místo aby vymáhaly dluhy od všech těch pochybných privatizátorů, tak bylo jednodušší, aby to zaplatil stát. My, kterým je dnes osmdesát, máme předplaceno,« napsala a připomněla, že Kalousek studoval za »pochybného režimu.« Měl by si podle ní zamést před vlastním prahem a neotravovat lidi. »Dostal se ke korytu ve vládě za naše peníze,« zdůrazňuje. Jeho »nápad« označuje za nehorázný.
Z Českých Budějovic napsal Josef Vaník. Ano, dopis adresovaný M. Kalouskovi. Dnes můžeme napsat, že již klasicky připomíná, že oslovení »vážený« nemá důvod k jeho oslovení použít. »Váš nejapný vtip se složenkami na úhradu státního dluhu ve výši 121 000 Kč na každého občana České republiky je projevem vaší neskonalé drzosti a malosti. Žádaný občan této republiky, který nemá možnost ovlivňovat tok státních financí, nemá na tomto dluhu sebemenší podíl. Jste to naopak vy, kdo se na růstu tohoto dluhu podílel.« Závěr jeho dopisu těžko doslova zveřejnit. Přepišme ho do jiného formátu: Mlčte, pane Kalousku...
Standardním doporučením adresovaným panu Kalouskovi je, aby zmizel z české politiky, nejlépe ihned. »Hrabe pod sebe, teď aktuálně za hrabata a knížata. A to si říká křesťan. Kdyby existoval Bůh, tak ho nakope ..., víte kam.« Ano, i takový názor lze najít v korespondenci a telefonických rozhovorech. Co dodat?
Neváhejte a posílejte dál složenky, které vám Kalousek poslal, nevyplaceně na adresu
Celostátní kancelář TOP 09
Michnův palác, budova č. 2
Újezd 450/40
118 00 Praha 1 - Malá Strana.

Poplatky ve zdravotnictví u nás a v Německu.

Poplatky ve zdravotnictví u nás a v Německu.
Poplatky ve zdravotnictví u nás a v SRN. Tady máme socialistický
kapitalismus, tam je sociální kapitalismus a v tom je velký
rozdíl.Tam nemají nějaké Cikrty či Julínky, ale sestavení celého
systému přenechali odborníkům. To, co z toho vzniklo, je sociálně
spravedlivé a přijatelné pro všechny. Nikdo není znevýhodněn a
každý přispívá na zdravotnictví dle svých možností. U nás nejvíce
sociálně nespravedlivé je právě to, co oba Tomášové vychvalují jako
největší přednost: - hranice 5000 Kč pro každého. Určení ochranné
hranice poplatků pevně stanovenou výší 5000 Kč je sociálně
nespravedlivé. Pro toho, který má roční příjem 500 000 Kč, je to
jedno procento z příjmu. Ten, kdo má ale příjem jen 100 000 Kč, je
to už 5 % a platí tedy pětkrát více. Aby k této nespravedlnosti
nedošlo, mají to v Německu stanoveno pevně v procentech. Jsou to
pro každého 2 % z ročního přijmu, pro chronicky nemocné 1 %. U
každého je tedy hranice individuálně stanovena dle jeho příjmů.
Kdo může platit více, platí více, kdo méně, platí méně. Platby
zdravotního pojištění taky nejsou stanoveny u všech stejnou
pevnou sumou, ale vypočteny procentuálně z platu. Tak by to mělo
být i u hranice poplatků. Pokud je to jinak, je to stejně
nespravedlivé, jako kdyby se stanovila daň ze mzdy pro všechny
stejnou sumou, třeba 8000 Kč. Ten s příjmem kolem 60 000 Kč by
měl důvod se smát, ten s učitelským platem kolem 20 000 Kč by už
takový důvod mít nemusel. Stanovit nějakou hranici, či odvod
nějaké daně tak, aby to bylo sociálně spravedlivé pro všechny
plátce, nejde jinak než procentuálně. Na to zřejmě nikdo
nepomyslel.
Další drzostí je vyžadování placení od bezpříjmových skupin, např.
od dětí. V SRN platí až od 18 let. Předpokládá se, že potom už dítě
má vlastní příjem a pokud ne, tak má už nárok na sociální podporu,
ze které musí rovněž platit, a to zase až do výše jen 2 % (chronicky
nemocní 1 %). Pokud by ministr Tomáš Julínek vyžadoval, aby za
děti platili rodiče, byl by to zase další případ diskriminace rodičů s
nedospělými dětmi. Museli by platit dvakrát, jednou za sebe a
jednou za děti. Ty s dospělými dětmi by byli zvýhodněni. Dalším
protiústavním krokem je zavedení trestu odnětí platu ve výši tří dnů
pro každého nově onemocnělého. To přece nemůže být paušálně
zakotveno v zákoně. Takto by mohl trestat jenom soud a musel by
případ posuzovat individuálně, pokud by k nějakému zneužití ze
strany pacienta opravdu došlo. To je přece nespravedlivé trestat s
viníky i poctivé. Typický případ pro soud pro lidská práva ve
Štrasburku. A ještě jedna otázka. Bude muset pacient platit první 3
dny za pobyt v nemocnici, když za tyto tři dny nebude mít žádný
příjem? Pokud ano, kde má na to vzít peníze? V Německu prvních 6
kalendářních týdnů je nemocný placen svým zaměstnavatelem ve
1
výši přibližně 95 % z čisté mzdy. Potom ho platí nemocenská
pojišťovna přibližně 75 % z hrubé mzdy. Kdo by toho zneužíval a
přitom třeba pracoval na černo, může být i vyhozen ze zaměstnání.
Způsobenou škodu samozřejmě musí nahradit.
Praxe s poplatky ve zdravotnictví ve SRN u lékaře.
Za návštěvu u lékaře se platí paušální poplatek za každé kalendářní
čtvrtletí roku ve výši 10 eur. Nezáleží na tom, kolikrát lékaře v té
době navštívíte, zdali 3x (jednou za měsíc), či 20x. Pokud tedy k
lékaři chodíte průběžně přes celý rok, zaplatíte za neomezený počet
návštěv za čtyři čtvrtletí celkem 40 eur.U specialisty, kam vás pošle
váš lékař, se neplatí nic. Poplatky vybírá sestra, která je dál posílá
zdravotní pojišťovně, u které je pacient pojištěn. Nejsou určeny
lékaři, ale na podporu zdravotnictví. Lékař si nemůže přivydělat tím,
že by si nechal zaplatit za vystavení receptu. Vystavit pacientovi
recept je samozřejmost a součást jeho práce. Ostatně by to bylo i v
rozporu se zákonem, kdyby byl lékař placen dvakrát. Jednou
zdravotní pojišťovnou a podruhé samotným pacientem. Poplatky
jsou plně započítány do nejvyššího možného zatížení pacienta
(ochranný limit).
Poplatky za léky a obvazový materiál.
Platí omezení na nejvýše 10 eur za lék a materiál. Za každý lék,
který je na doplatek, se tedy platí 10 % z jeho ceny, nejméně však 5
eur a nejvýše 10 eur. Pokud by tedy cena léku byla 300 eur, pacient
by nezaplatil 30 eur, ale jenom 10 eur. Poplatky rovněž nejsou
určeny lékárníkům, ale pro zdravotnictví jako takové a odevzdány
zdravotním pojišťovnám.Jsou plně započítány do hranice nejvyššího
zatížení (ochranný limit) bez ohledu na to, jestli by si mohl pacient
vybrat lék bez doplatku. Zdravotní pojišťovna do toho nemůže
mluvit a musí uznat lék, který lékař pacientovi předepsal a doplatek
do limitu započítat.
Poplatky za pobyt v nemocnici.
Za každý den pobytu v nemocnici se platí 10 eur, ale jenom do výše
28 dní v roce. To znamená, že ten, kdo bude ležet v nemocnici 14
dní, zaplatí 140 eur, ten, kdo si poleží v nemocnici 3 nebo 10 měsíců
v roce, zaplatí nejvýše 280 eur. Poplatky jsou rovněž určeny
výhradně na celý systém zdravotnictví. Nemocnice musí poplatky
převést na účet pojišťovny. Povinnost platit má každý občan starší
18 let. Aby byl poplatek sociální (někdo může zaplatit více, někdo
méně), je vypočtena jeho nejvyšší výše z ročního příjmu pacienta a
je pevně stanovena na 2 procenta z jeho ročního příjmu. Je to
hranice nejvyššího možného zatížení pacienta, kterou může bez
nepříznivých sociálních následků ještě snést. U každého je
samozřejmě jiná, a sice podle výše jeho příjmu. V tom je sociální
spravedlnost pro všechny. Výjimkou jsou zdravotně postižení a
2
chronicky nemocní, u kterých je limit nejvyššího zatížení poloviční,
tedy 1 % z jejich příjmů.
Příklad výpočtu limitu.
Kdo má roční příjem 20 000 eur, musí státu ročně přispět na
zdravotnictví dvěma procenty, což je 400 eur.Pokud je dlouhodobě
nemocný, tak jen jedním procentem, což je 200 eur. U důchodce s
ročním příjmem 10 000 eur je to 200 eur, resp. 100 eur, pokud je
chronicky nemocný. Vše, co za rok zaplatí přes tuto hranici, je mu
zdravotní pojišťovnou vráceno.
Vyúčtování přeplatků.
Každý pacient dostane u lékaře, v lékárně, v nemocnici, všude, kde
platí poplatky, stvrzenky, které si uschová a příští rok odevzdá
v nemocenské pojišťovně, která vše přepočítá. Co je zaplaceno přes
limit, poukáže do šesti týdnů pacientovi na jeho účet. Když zaplatil
méně, tak samozřejmě k pojišťovně nejde. Pacient už předem ví,
kolik dostane, protože si to sám dokáže podle svých příjmů a
stvrzenek spočítat. A ještě na doplnění. Dlouhodobě, chronicky
nemocný je ten, který je nejméně jeden rok v léčení stejné nemoci a
nejméně jednou za čtvrt roku u lékaře na prohlídce, pro léky či radu.
Např. diabetici, dále duševně, či tělesně postižení, připoutaní na
lůžko apod. Pro pobyt v lázních a léčebných ústavech platí totéž
jako při pobytu v nemocnicích. Lékař z poplatků nic nedostane, a
proto není narušen vztah mezi ním a pacientem. Ordinace a
nemocnice jsou jen výběrčími poplatků pro nemocenské pojišťovny.
POŠLI DÁL!

Jaroslav Lánský Návrat do vlasti (automatický překlad z ruštiny)

Návrat domů [128]

Jaroslav Lánský, autor "Expert"

Po druhé světové válce, Allies dal Stalin na masakru asi dva miliony lidí


Foto: Riuo.org

Provoz Keelhaul "- jedna z nejvíce hanebné stránkách britské vojenské historie. Takzvaný operace vyhnat téměř dva miliony lidí, většinou váleční zajatci z Rakouska do sovětské okupační zóně. Toto bylo děláno v květnu a červnu 1945 v souladu s dohodami, Yalta, na nichž se britská vláda zavázala, že po válce, aby Sovětský svaz všech vysídlených osob, v roce 1939 byli občané Sovětského svazu. Mnoho následně vydány byly pořízeny nebo zemřeli v sovětských zajateckých táborech (to je často zradil Rus, který neměl žádný předchozí sovětské občanství - od počtu bílých přistěhovalců). Podle slov Alexandra Solženicyna, operace byla "poslední tajemství druhé světové války.

Best-known epizody - deportace Don, Kuban a Terek Cossacks, kteří se zúčastnili ve válce na straně nacistického Německa. Celkem bylo rakouského města Lienz vydal asi padesát tisíc Cossacks, včetně žen a dětí. Kdo vydržel byli zastřeleni na místě. Mnoho konce k sobě okamžitě nebo ve vlacích na cestě domů.

Proti Sovětům

Kazakov nemůže být jen nevinné oběti. Německá velení jim umožnilo vytvořit polo-nezávislé jednotky armády Hitler před Vlasov. Po Stalingradu se Němci byli docela tolerantní k možnosti, že využije část zrádců. V listopadu 1943, oni slíbili vrátit Cossacks jejich předků, a červené a Naumenko byli jmenováni na příkaz Cossack jednotky v německé armádě.

Přes zastaralé vybavení, Cossacks bojoval zlostně, ale dál od jejich vlastním území, tím více mají stále pocit zoufalství. Na konci války, byly Cossacks zaslány severní Jugoslávie v boji proti komunistické partyzánské jednotky Tito: narozen jezdců, byli vhodnější pro horské podmínky a jednat efektivněji než mechanizovaných německé jednotky. Bohužel, čekali, až tu smutnou slávu. Zadání vesnice, která byla vnímána jako Cossacks, ukrytí partyzáni, ale ve srovnání se k zemi.

V posledním roce války, mnoho Cossack jednotky byly pod přímou kontrolou SS a do konce války rozhodl se bránit, ale vzdát se Anglo-americké jednotky. Samozřejmě, že alespoň oni mohli představit, že náhodou britské dostane do jeho smrtelného nepřítele. Dát Cossacks silně zdůraznit, že celý svůj život věnoval boji proti sovětské moci, ale nikdy bojoval s pravidelným jednotkami západních spojenců, protože oni cítili, britské a americké přátele. Oni věřili, že Unie Anglie a Ameriky se Stalin je trik, a byl přesvědčen, že válka bude brzy vstoupí do nové fáze - Západ proti Sovětskému svazu. A očekávají, že k účasti v něm.

Práce pro irské

Zatížení Cossacks ve vlaku, byl doprovázen četnými výstřelky skupiny se pokusí o útěk před vraždu manželky a děti - podle některých účtů, dvacet nebo třicet Cossacks zabil své děti, že nejsou vzdělaní bezbožný bolševiků. V autech, které vstoupily do sovětské zóny, často nalezena mrtvá. Jeden z Cossacks nějakým způsobem Podřežem s kusem ostnatého drátu. V ostatních případech, oni byli zavěšeny na šátek nebo provaz, zkroucený kus látky. Jejich kamarádi v autech mohl snadno zabránit těchto sebevražd, ale neudělal to.

Vydané Cossacks, sovětští vojáci rychle sestavených do skupin a odvezen. Podle vzpomínek Brit, stanici, kde vlak přijel byl háj. Z tohoto Grove ozýval dlouho praskne. Ačkoli většina násilí doprovodný neviděl hádat o tom, co se děje, že to bylo snadné.

Britští vojáci, jejichž podíl klesl úkol doprovázet vlak válečných zajatců na sovětské území, dochází k akutní odpor. V prvních dnech popraven 2 praporu v Londýně irské pušky, pravděpodobně proto, že prapor příkaz nějak cítil, irský vhodné pro tento druh práce než Britové. Velitel tohoto praporu, vzpomínal, jak se mu dostalo, aby se o repatriaci všech válečných zajatců a byl překvapen, jak vřele Cossacks Trvaly na nemožnosti jeho návratu do SSSR. Zpočátku to podrážděné odděleních všechny tyto zoufalé stížnosti a hrozné historky o tom, co čeká Cossacks ve své vlasti. Někteří vojáci oznámila Cossacks nebyl hlupák, a asi ne přehánět - to bylo těžké uvěřit, že takové věci jsou možné. Nicméně, když první oddíly doprovod se vraceli, rychle se šířit zvěsti, že vězni budou brát pryč a střílel.

Velitel irského Pušky oznámí orgánům, že situace vážně a jeho muži jsou na pokraji neposlušnosti. Administrativa nebyla nijak zvlášť jít do případu. Je prostě ustoupil Londýn irský prapor a nahradil jej s jinou jednotkou.
Navrhnout lepší překlad
Возвращение на родину [ 128 ]

Ярослав Панский, автор «Эксперт»

После окончания Второй мировой войны союзники выдали на расправу Сталину около двух миллионов человек


Фото: Riuo.org

Операция «Килхол» — одна из самых позорных страниц британской военной истории. Так называлась операция по вытеснению около двух миллионов человек, в основном военнопленных, с территории Австрии в советскую зону оккупации. Сделано это было в мае-июне 1945 года в соответствии с Ялтинскими договоренностями, по которым британское правительство обязалось после окончания войны выдать СССР всех перемещенных лиц, которые на 1939 год были гражданами Советского Союза. Очень многие из выданных впоследствии были расстреляны или погибли в советских лагерях (при этом зачастую выдавали русских, не имевших ранее советского гражданства – из числа белых эмигрантов). По выражению Александра Солженицына, эта операция стала «последней тайной Второй мировой войны».

Наиболее известный ее эпизод — депортация донских, кубанских и терских казаков, принимавших участие в войне на стороне гитлеровской Германии. Всего в австрийском городе Лиенце было выдано около 50 тысяч казаков, включая женщин и детей. Оказавших сопротивление расстреливали на месте. Многие кончали с собой тут же или в вагонах поездов по дороге на родину.

Против Советов

Казаков нельзя назвать невинными жертвами. Немецкое командование позволило им формировать полунезависимые отряды в составе гитлеровской армии раньше, чем власовцам. После Сталинграда немцы вполне терпимо относились к возможности использовать части из предателей. В ноябре 1943 года они обещали казакам вернуть их исконные земли, а Краснов и Науменко были назначены членами командования казачьими войсками в составе немецкой армии.

Несмотря на устарелое вооружение, казаки сражались яростно, но чем дальше от собственных территорий, тем сильнее у них нарастало чувство отчаяния. В конце войны казаков послали в северную Югославию для борьбы с коммунистическими партизанскими отрядами Тито: прирожденные наездники, они были больше приспособлены к горным условиям и действовали более эффективно, чем моторизованные немецкие части. К сожалению, их ждала здесь печальная слава. Входя в деревню, в которой, как считали казаки, укрывались партизаны, они сравнивали ее с землей.

В последний год войны многие казачьи части оказались под прямым контролем СС и по окончании военных действий предпочли не сопротивляться, а сдаться англо-американским войскам. Конечно, меньше всего они могли себе представить, что по воле англичан попадут к своему смертельному врагу. Сдавшись, казаки всячески подчеркивали, что всю жизнь посвятили борьбе против советской власти, но никогда не сражались с регулярными частями западных союзников, потому что считали англичан и американцев своими друзьями. Они полагали, что союз Англии и Америки со Сталиным всего лишь уловка, и были уверены, что вскоре война перейдет в новую фазу — Запад против Советского Союза. И рассчитывали принять в ней участие.

Работа для ирландцев

Погрузка казаков в поезда сопровождалась многочисленными эксцессами от попыток группового побега до убийства жен и детей — по некоторым свидетельствам, двадцать или тридцать казаков убили своих детей, чтобы их не воспитывали безбожные большевики. В вагонах, приходивших в советскую зону, нередко обнаруживали трупы. Один из казаков каким-то образом перерезал себе горло куском колючей проволоки. В других случаях они вешались на шарфах или веревке, скрученной из куска материи. Их товарищи в вагонах вполне могли предотвратить эти самоубийства, но не делали этого.

Выданных казаков советские солдаты быстро собирали в группы и уводили. По воспоминаниям одного британца, за станцией, куда прибыл его эшелон, была рощица. Из этой рощицы раздавались длинные автоматные очереди. Хотя самой расправы сопровождающие не видели, догадаться о том, что происходит, было несложно.

Британские солдаты, на долю которых выпала задача сопровождать поезда с военнопленными на советскую территорию, испытывали к этому острое отвращение. В самые первые дни задание выполнял 2−й батальон лондонских ирландских стрелков, вероятно, потому, что батальонное командование почему-то считало ирландцев пригодными для такого рода работы более англичан. Командир этого батальона вспоминал, как он получил приказ о репатриации всех военнопленных и как был удивлен, с какой горячностью казаки настаивали на невозможности своего возвращения в СССР. Сначала его подопечных раздражали все эти отчаянные жалобы и страшные рассказы о том, что ожидает казаков на родине. Некоторые солдаты советовали казакам не валять дурака и не преувеличивать — трудно было поверить, что подобные вещи возможны. Но когда первые отряды сопровождения стали возвращаться обратно, быстро распространились слухи, что военнопленных уводят и расстреливают.

Командир ирландских стрелков доложил начальству, что положение серьезное и его люди находятся на грани неповиновения. Начальство не стало особенно вдаваться в суть дела. Оно просто отозвало лондонский ирландский батальон и заменило его другим подразделением.

Jan Keller: Kdo tady žije na dluh.