K nové koncepci české zahraniční politiky ( Jiří MAŠTÁLKA)

K nové koncepci české zahraniční politiky

Vážený pane ministře, dámy a pánové, kolegové, děkuji za pozvání na tuto konferenci, byť mi není zcela jasné její poslání. Jde o propagaci schválené koncepce? Nebo o rozdělení úkolů? Či o upřímný zájem o jiné názory než ty, které do koncepce vtělili její autoři?

Připomínám, že KSČM byla z ministerstva zahraničních věcí vyzvána ke zpracování podnětů v době zpracovávání koncepce. Své podněty jsme poslali – a v přijaté koncepci nevidíme ani v náznacích využití ani těch nejdůležitějších z nich.

V čem se lišíme?

Schválená koncepce je zpracována na takové úrovni abstrakce, že se k ní může přihlásit jakýkoliv evropský stát – pouze zamění jméno naší země za svoji. Dokonce i já s valnou většinou tezí souhlasím. Jenže to není koncepce ve smyslu stanovení cílů a výběru nástrojů.

Místo analýzy nabízí ideologické stereotypy, přičemž plete univerzální hodnoty a zájmy tzv. euroatlantické civilizace – k obojímu se totiž hlásí, aniž tuší, že se může jednat o dvojí hrotový rozměr.

Ovšem především předložená koncepce ukazuje, jak se vyhnout jakémukoliv problému naší zahraniční politiky – od její organizace, materiálního zabezpečení pro skutečná témata, kvůli nimž se ve světě a v našem nejbližším okolí kříží meče. Celek působí jako povinné literární cvičení, jehož základní funkcí je osvěta na středních školách.

Protože nechci zdržovat marnou diskusí nad již schváleným textem, uvedu jen namátkou - to opravdu zůstaneme u roztříštěné zahraničněpolitické prezentace?

Na výjezdním zasedání vláda uznala Kosovo, prezident ale odmítá jmenovat a přijmout velvyslance. To je ukázka přístupu zahraniční politiky, s níž se schválená koncepce smiřuje jako se samozřejmostí.

* * *

Jako pevně přesvědčený evropský federalista postrádám v textu předloženého materiálu byť jen náznak problémů v Evropské unii a postoj ČR k němu. O vztahu ČR k euru koncepce mlčí.

Problémy kvality společné zahraniční a bezpečnostní politiky Unie jsou také mnohem komplikovanější, než uvádějí autoři materiálu.

Je hezké, že – jak tvrdí autoři koncepce - »je pro ČR klíčové, aby společná zahraniční a bezpečnostní politika i nadále zůstala mezivládní platformou a prostorem, který všechny členské státy přijímají za svůj«.

Nejde přece jen o její hraní si na suverenitu na Evropské radě, ale i o promíchané pravomoci Komise a čelných funkcionářů, o omezené možnosti Evropského parlamentu a o svévoli některých úředníků například právě v souvislosti s Kosovem. A tak bych mohl pokračovat. To opravdu nemusíme mít, či nemáme na tyto problémy názor?

Z textu diskutovaného materiálu vyplývá, že sice budeme prosazovat mezinárodní právo, ale zůstaneme mlčet proti jeho porušování našimi spojenci. Opravdu si myslíte, že po bombardování Jugoslávie letadly NATO stačí jen proklamace oddanosti právu, že jim někdo uvěří?

Připomínám, že v našem návrhu je jasně napsáno, že při dalším porušování mezinárodního práva ze strany NATO je v zájmu ČR vystoupit z této organizace. Je to na referendum. Nevěřte tomu, že v době krizí fungují spojenecké závazky.

Pro malé státy, jako je Česko, musí být mezinárodní právo posvátné, neboť toto je jeho hlavní, byť slabý ochranný štít. Budeme-li se podílet na dalším prohlubování právního nihilismu, doplatíme na to sami.

* * *

Zároveň si troufám tvrdit, na rozdíl od autorů schválené koncepce, že k loňské změně strategie NATO nedošlo pouze z důvodů proměny mezinárodního prostředí. Neméně významné, ne-li důležitější, bylo rozpoznání chyb strategie předcházející a změna v Bílém domě.

A když už tolik přísah věrnosti USA, proč v koncepci chybí přihlášení se k ideji likvidace jaderných zbraní ve světě? Vždyť tento program vyhlásil americký prezident Barack Obama právě zde, v Praze.

Diskutovaný materiál, právě tak jako bezpečnostní strategie, uvádí, že Česko »podporuje alianční politiku odstrašení, která je založena na vyvážené kombinaci jaderných a konvenčních schopností«. To je formulace, která nesporně odpovídá nové strategii NATO, ovšem vnáší do všech diskusí další otazníky.

Problém je totiž v tom, že NATO žádné jaderné zbraně nemá. Nukleární zbraně mají jen některé státy Aliance a ty si ponechaly nad nimi výlučnou politickou i vojenskou rozhodovací pravomoc.

Což význam odstrašení pro zahraniční politiku malého Česka posouvá za hranice, na které ve své době upozornil francouzský prezident de Gaulle. Obávám se, že si autoři české koncepce vybrali z nové strategie NATO a Národní bezpečnostní strategie USA jen to, co jim vyhovovalo podle jejich vlastních ideologických priorit.

Úspěchy zahraniční politiky státu, jako je Česko, závisejí na více než třech dimenzích - vedle politické, bezpečnostní a ekonomické je to jistojistě i kulturní. Ta není spojena jen s propagací, ale i například se společnou studijní výměnou, která vytváří předpoklady pro vzájemné pochopení i budoucích generací.

Kde jsou programy takovéhoto typu pro prioritní země uváděné v materiálu? To zůstaneme jen u podpory tajemných neznámých bojovníků jako v Libyi v naději, že až zvítězí, budou za nás hájit naše zájmy?

* * *

Porovnejte si například závěrečnou, pátou část diskutované koncepce s alternativou, kterou připravila KSČM. Cituji z našeho materiálu: »Je nutné zvýšit profesionalitu praktických realizátorů zahraniční politiky ČR. Naplňování požadavků zajištění bezpečnosti Česka a vytváření spravedlivého světa vyžaduje pragmatismus při výběru prostředků.

To mj. předpokládá zbavit se předsudků týkajících se Německa a Ruska, ale i některých přetrvávajících iluzí o cílech, metodách a možnostech USA. Výběr diplomatů musí být zbaven politických nominantů; diplomatický sbor musí přestat být lukrativním místem pro odložené politiky. Profesionalita musí být zachována na všech azimutech.«

Netřeba s naším názorem souhlasit, je ale alespoň věcný a může sloužit jako podklad pro diskusi. To je v případě předložené koncepce téměř nemožné, neboť je do značné míry prázdnou abstrakcí.

Co říci závěrem. Materiál postrádá jasné vědomí národních a státních zájmů, dokonce ani nepodněcuje diskusi na tomto poli. Pro KSČM jsou zásadními prioritami zahraniční politiky mír plus dodržovaní a zdokonalování mezinárodního práva. Tento rozměr na věcné úrovni přijatá koncepce postrádá – proto je náš postoj k ní odmítavý.

Jiří MAŠTÁLKA, poslanec EP a místopředseda ÚV KSČM

(Příspěvek přednesený na III. mezinárodním sympoziu Česká zahraniční politika, 3. listopadu 2011 v Praze.)

Syn každého z nás (Uri AVNERY, překlad (jumr)

Syn každého z nás

Nejrozumnější - téměř jsem napsal »jediná rozumná« - věta pronesená tento týden vyšla ze rtů pětiletého chlapce. Po výměně zajatců jeden z těch podjatých reportérů se jej zeptal: »Proč jsme propustili 1027 Arabů za jednoho izraelského vojáka?«

Očekával obvyklou odpověď: Protože jeden Izraelec má větší cenu než tisíc Arabů. Chlapec odpověděl: »Protože my jsme jich chytili mnoho a oni jen jednoho.«

Více než týden byl Izrael ve stavu společenské otravy. Gilad Šalit skutečně zemi vládl (Šalit znamená vládce). Jeho podobizny byly všude. Byl to jeden z řídkých momentů, kdy mohli být Izraelci hrdi sami na sebe. Málo zemí by bylo ochotno vyměnit 1027 zajatců za jednoho.

Ve většině míst včetně USA by bylo pro jednoho předáka přijmout takové rozhodnutí politicky nemožné. Svým způsobem je to pokračování židovské tradice ghetta. »Vykoupení zajatců« je posvátná povinnost, zrozená z okolností pronásledované a rozehnané komunity.

Byl-li zajat Žid z Marseille, aby byl prodán na trhu v Alexandrii, bylo povinností Židů v Káhiře zaplatit výkupné a »spasit« jej. Jak říká úsloví: »Všichni izraelští jsou garanty jeden za druhého.« Izraelci by se mohli (a také to dělají) podívat do zrcadla a říci: »Nejsme my skvělí?«

Okamžitě po dohodě z Osla mírové hnutí Guš Šalom, k němuž patřím, navrhlo, aby byli najednou propuštěni všichni palestinští zajatci. Jsou to váleční zajatci, říkali jsme, a když bojování skončí, zajatci jdou domů. To by vyslalo silné poselství míru každému palestinskému městu a vesnici.

Organizovali jsme demonstraci před věznicí Aeneid u Nábulusu. Izrael však nikdy neuznal Palestince jako válečné zajatce. Jsou vydáváni za obyčejné kriminálníky. Nyní propuštění zajatci nebyli nikdy označováni jako palestinští bojovníci, či militanti, nebo jen Palestinci.

Každé noviny i televize, od levicového listu Haarec po nejprimitivnější bulvární list, o nich referovaly výlučně jako o vrazích, nebo, v zájmu dobré míry, o odporných vrazích.

Jednou z nejhorších tyranií světa je tyranie slov. Jak se jednou slovo zahnízdí, řídí myšlení i akce. Jak říká Bible: »Smrt a život jsou v moci jazyka.« Propuštění tisíce nepřátelských bojovníků je jedna věc, propuštění 1000 odporných vrahů je něco jiného.

Někteří z těchto vězňů pomáhali atentátníkům v zabití mnoha lidí. Někteří spáchali ohavné zločiny - jako mladá palestinská žena, která použila internet k nalákání zamilovaného izraelského 15letého chlapce do pasti, kde byl prošpikován kulkami.

Ale jiní byli odsouzeni k doživotí jen za příslušnost k »ilegální organizaci« a vlastnění zbraně, či za hození podomácku vyrobené bomby na autobus, při němž nebyl nikdo zraněn. Téměř všichni byli odsouzeni vojenskými soudy. A vojenské soudy mají vztah ke skutečným soudům, jako vojenská hudba ke skutečné hudbě.

Všichni tito vězňové mají v izraelské jazykové rétorice »krev na rukou«. Ale kdo z Izraelců nemá na rukou krev? Nemá snad i mladá žena - voják, dálkově ovládající letoun, jenž zabije podezřelého Palestince a celou jeho rodinu, na rukou lepkavou krev?

Či pilot, jenž shodí bombu na obytnou čtvrť a cítí jen »nepatrný náraz na křídle«, jak to označil exnáčelník generálního štábu? (Jeden Palestinec mi kdysi řekl: »Dejte mi tank nebo stíhačku a já se okamžitě vzdám terorismu.«)

Hlavním argumentem proti výměně bylo, že podle bezpečnostní služby se 15 % propuštěných vězňů opět stává aktivními »teroristy«. Možná. Ale většina z nich se stává aktivními stoupenci míru. Prakticky všichni z mých palestinských přátel jsou bývalí vězni, z nichž někteří byli za mřížemi 12 a více let.

Oni se ve vězení učili hebrejsky, seznámili se s izraelským životem sledováním televize, a dokonce začali obdivovat některé aspekty Izraele, jako je naše parlamentní demokracie. Většina vězňů pouze chce jít domů, usadit se a založit rodinu.

Ale během hodin čekání na Giladův návrat všechny televize ukazovaly scény vražd, do nichž byli zapojeni vězňové mající být propuštěni, jako mladá žena, která naváděla bombardér na místo určení. Byla to nepřetržitá tiráda nenávisti.

Do našeho vlastního obdivu pro své ctnosti se mísil mrazivý pocit, že my jsme opět oběti, přinucené vydat odporné vrahy, kteří se budou snažit znovu nás zabít. A přesto všichni tito vězňové upřímně věřili, že oni sloužili svému národu v jeho boji za svobodu.

Jak to říká slavná píseň: »Zastřelte mě jako irského vojáka/nevěšte mě jako psa/protože jsem bojoval za svobodu Irska...« Je nutno připomenout, že Nelson Mandela byl aktivní terorista, který strádal ve vězení 28 let, protože odmítl podepsat prohlášení odsuzující terorismus. Izraelci (asi jako většina lidí) jsou zcela neschopni vžít se do postavení svých protivníků. Tím je prakticky nemožné provádět inteligentní politiku, obzvláště v této oblasti.

Co přimělo Benjamina Netanjahua, aby se sklonil? Hlavním hrdinou této kampaně je Noam Šalit, otec. Introvertní člověk, uzavřený, stranící se publicity. On vyšel a bojoval za syna denně po pět let a čtyři měsíce. I matka. Doslova zachránili synův život.

Podařilo se jim podnítit masové hnutí, které nemá v dějinách státu obdoby. Pomohlo to, že Gilad vypadá jako syn kohokoliv z nás. Plachý mladík s trvalým úsměvem. Před zajetím vypadal mladě, hubený, skromný a nenáročný. O pět let později vypadal pořád stejně, jen byl velmi bledý.

Pokud by byly naše zpravodajské služby schopny jej lokalizovat, nepochybně by se pokusily osvobodit jej silou. To by mohl být jeho rozsudek smrti. Skutečnost, že jej nemohly najít, i přes stovky svých agentů v pásmu Gazy, je pozoruhodným úspěchem Hamásu.

To vysvětluje, proč byl držen v přísné izolaci a nesměl se s nikým setkat. Izraelcům se ulevilo, když po jeho propuštění zjistili, že je v dobrém stavu, zdravý, čilý, vnímavý. Z pár vět, jež pronesl na své cestě z Egypta, byl vybaven rádiem a televizí a věděl o snaze svých rodičů.

Od chvíle, kdy vkročil na půdu Izraele, nebylo dovoleno vyjevit téměř nic o tom, jak s ním zacházeli. Kde byl držen? Jaké bylo jídlo? Jak s ním mluvili jeho únosci? Co si o nich myslí? Naučil se arabsky? Až dosud o tom ani slovo, zřejmě proto, že by to mohlo vrhnout na Hamás určité pozitivní světlo. Bude jistě důkladně poučen, než bude moci mluvit.

Zahraniční zpravodajové se mě stále ptali, zda tento »obchod« otevřel cestu k novému mírovému procesu. Pokud jde o náladu veřejnosti, obávám se, že pravý opak je pravdou. Titíž novináři se mě ptali, zda nebyl Netanjahu znepokojen tím, že výměna posílila Hamás a zasadila těžkou ránu Mahmúdu Abbásovi.

Byli ohromeni mou odpovědí, že toto byl jeden z jeho hlavních cílů, ne-li vůbec hlavní. Mistrovský tah byl tahem proti Abbásovi. Abbásovy kroky v OSN naši pravicovou vládu hluboce znepokojily. A to i kdyby jejich jediným výsledkem bylo usnesení Valného shromáždění uznat Stát Palestina jako pozorovatelský stát, což by bylo významným krokem směrem ke skutečnému palestinskému státu.

Tato vláda, stejně jako všechny naše vlády od vzniku Izraele - jen ještě silněji, je zarputile proti palestinské státnosti. To by znamenalo konec snu o velkém Izraeli až po řeku Jordán, výzvu vrátit velký kus Bohem slíbené země a evakuovat desítky osad.

Pro Netanjahua a spol. je to skutečné nebezpečí. Hamás nepředstavuje vůbec žádné nebezpečí. Co může udělat? Vypálit několik raket, zabít několik lidí - tak co? V žádném roce »terorismus« nezabil více než polovinu lidí, kteří umírají na našich silnicích.

Izrael se s tím může vypořádat. Režim Hamásu by zřejmě nebyl hlavně v pásmu Gazy nastolen, pokud by Izrael pásmo neodřízl od Západního břehu Jordánu, v rozporu s jeho slavnostním závazkem v Oslu vytvořit čtyři bezpečné přechody. Žádný nebyl nikdy otevřen.

To, mimochodem, také vysvětluje načasování. Proč Netanjahu nyní souhlasí s něčím, proti čemu se zuřivě stavěl po celý svůj život? Protože Abbás, z peří oškubané kuře, se náhle změnil v orla. V den výměny Abbás přednesl projev. Znělo to spíš chabě.

Pro průměrného Palestince byl případ poměrně jednoduchý: Abbás, se všemi svými izraelskými a americkými přáteli, po léta nedosáhl propuštění jediného vězně. Hamás, s použitím síly, dosáhl propuštění víc než 1000 vězňů, včetně členů Fatahu. Ergo: »Izrael zná pouze jazyk síly.«

Naprostá většina Izraelců podporuje dohodu, ale je přesvědčena, že se nás odporní vrazi pokusí zase zabít. Nikdy nebyla dělící čára jasnější než tentokrát: asi 25 % proti. Odpůrci jsou: celá extrémní pravice, všichni osadníci a téměř všechna národní náboženská uskupení.

Všichni ostatní - obrovský tábor středu a levice, sekulární, liberální a umírněná náboženská seskupení, výměnu podporují. Toto je izraelský hlavní proud, jenž doufá, že budoucí dny přinesou klid. Pokud by Netanjahu navrhl mírovou dohodu s Palestinci v tomto týdnu, a kdyby byl podporován náčelníky armády, Mossadem a bezpečnostními službami (jak tomu bylo v tomto týdnu), stejná většina by jej podpořila.

Pokud jde o vězně - 4000 je jich stále drženo v izraelských věznicích, a číslo může růst. Odpůrci dohody mají pravdu v tom, že to poskytne palestinským organizacím silnou motivaci, aby obnovily úsilí zajmout další izraelské vojáky, aby si vynutily propuštění více vězňů.

Pokud je Izrael opilý emocí, že jeden kluk se vrátil ke své rodině, co se asi dělo ve 4000 rodin na druhé straně? Běžní Izraelci tímto způsobem otázku nekladou. Oni si zvykli vídat palestinské vězně jen jako trumfy pro vyjednávání. Jak tedy překazit snahy zajmout více vojáků?

Je tu jen jedna alternativa: otevřít věrohodný způsob, že budou propuštěni dohodou. Stejně je to s mírem, můžete-li ten výraz omluvit.

Uri AVNERY, 22. října 2011, překlad (jumr)

7. 11. 2011Uri AVNERY