Obhajoba Dr. Radovana Karadžiće má významné trumfy. Autor.Rajko Doleček.

Obhajoba Dr. Radovana Karadžiće má
významné trumfy
STŘEDA, 14 ČERVENEC 2010 06:03 PROF. DR. RAJKO DOLEČEK, DRSC.
Karadžiće před Mezinárodní trestním tribunálem pro válečné zločiny v někdejší
Jugoslávii (ICTY) je významný americký právník Peter Robinson s mnohaletou
zkušeností jako prokurátor v Kalifornii.
Jeho práce nebude lehká, vzhledem k předpojatosti a neobjektivitě ICTY, který
se do značné míry stal prodlouženou rukou zájmů USA, za tiché spolupráce
oficiální Evropské unie (EU). Podle slov autorova přítele M. Ivaniševiće, senárora
Republiky srbské v Bosně a Hercegovině (BaH), který patří mezi hlavní organizátory
Karadžićovy obhajoby, jeho obhajobě se podařilo nashromáždit mnoho materiálů
žaloby (!), které výrazně ulehčí jeho obhajobu, protože se nejednou zakládají na
prokazatelných nesrovnalostech.
Peter Robinson měl v březnu 2010 řadu diskusí s dvěma významnými svědky
z doby občansko-etnicko-náboženské války v BaH, kteří se nebáli a nebojí říkat
pravdu. Byli to kanadský generál Lewis MacKenzie, velící UNPROFOR v 1992 a
pan James Bissett, bývalý velvyslanec Kanady v Jugoslávii, Bulharsku a Albánii
(1990-92). O tom setkání napsal Robert Sibley v Ottava Citizen 31.března 2010,
že „právník od nich slyšel mnoho věcí, které se nebudou líbit mnoha lidem a
obzvláště ne těm, kteří svalují vinu za všechny hrůzy války na Srby a zejména
na Karadžiće". Ve svém prohlášení pro Ottava Citizen řekl velvyslanec, že „mnohé
indicie ukazují, že vůdcové Muslimů stříleli na své vlastní lidi" (aby za to ihned
obžalovali srbské velení v BaH a Západ a jeho média to pak rády braly za hotovou
věc). Velvyslanec o Karadžićovi potom řekl :-„Nevím, zda je on válečný zločinec,
ale co já vím je to, že dělal i nemožné věci, jen aby zabránil vzniku války." Sám
obhájce Karadžiće se nechal slyšet : -„ Mým cílem je, abych se přesvědčil, že
Karadžić bude mít spravedlivý soudní proces!...Generál MacKenzie byl mezi
důstojníky OSN, který nejotevřeněji mluvil o faktu, že Muslimové hodili granáty
na své vlastní lidi, aby mezinárodní mínění dostali na svou stranu...V podstatě,
oni vytvořili pohromu a masakry a udělali, aby zodpovědnost padla na Srby.
Karadžić je obžalován za některé masakry, jako by je provedl on sám..."(cit.dle
BI-Balkans Infos, červen 2010,čís.155).
Karadžić je obžalován za 11 zločinů proti lidskosti, včetně údajného masakru
8 000 Muslimů v Srebrenici a ostřelování Sarajeva. Úřady ze Sarajeva a Záhřebu
obžalovaly bosensko-hercegovské Srby, že vyvolali, kromě jiného, i tři výbuchy
v Sarajevu, s mnoha mrtvými a „hodný Západ" (NATO) to hned z celého srdce
akceptoval jako pravdu, uvrhl na Republiku srbskou (RS) v BaH i na Svazovou
republiku Jugoslávii (SRJ) drakonické sankce, po třetím výbuchu (28.srpna 1995)
zahájil masivní letecké útoky proti vojenským i civilním cílům v Republice Srbské (v
BaH), včetně použití ochuzeného uranu a kazetových pum. Na štěstí ne všechna
západní media tuto lež spolkla. Několik západních novinářů nesmlouvavě zveřejnilo
pravdu. O tom, jak mnozí západní novináři zcela nezodpovědně podávali zprávy
o děni v někdejší Jugoslávii, cituje generála MacKenzieho významný americký
novinář Peter Brock ve své knize „Očista Médií: Špinavé Zpravodajství" (Media
Cleansing: Dirty Reporting-Journalism and Tragedy in Yugoslavia. GMB Books,
Los Angeles, 2006):-„Neciťte se kvůli tomu všemu příliš provinilými, protože
vy jste pouze hlásili co jste viděli, a to, co jste viděli bylo pouhých 150 metrů
z obou stran Holiday Inn".
První výbuch byl v ulici Vase Miskina, ve frontě na chleba (27.května 1992)
s několika desítkami mrtvých. Aby měl větší význam, výbuch se odehrál těsně před
setkáním velvyslanců Evropského společenství (pozdější unie). Aniž by čekali na
nějaké vyšetření, ze CNN ihned hlásili, že to provedli Srbové. A OSN po rezoluci
Rady bezpečnosti 757 ze dne 30.května vyhlásila výše uvedené drakonické sankce.
Ale statečný britský novinář Leonard Doyle odhalil pravdu v článku, který vyšel
22.srpna 1992.v londýnském Independentu „Muslimové masakrují své vlastní lidi
- Masakr ve frontě na chleba v Bosně byl propagandistický trik, sdělila OSN".
Údaje byly získány z utajovaných informací UNPROFOR a činitelů OSN. Uváděly,
že to nebyli Srbové, ale zřejmě Muslimové, kdo výbuch připravili, asi výbušninou
v kontejneru pro odpadky. Článek ukázal i na Sarajevské úřady (Muslimy), jako na
zřejmé viníky vraždy amerického TV producenta D.Kaplana (13.srpna), na výbuch
na pohřbu dvou srbských sirotků (4.srpna), zastřelených před tím ostřelovači. Za
vše byli původně neprávem obviněni Srbové, podobně i za pozdější sestřelení
italského letadla s humanitární pomocí (2.září 1992). Nepřímé doklady o Muslimech,
jako původcích výbuchu, přinášejí i některá prohlášení generála MacKenzieho
(L.MacKenzie: Peacekeeper: The Road to Sarajevo. G.Mc Intyre, Vancouver/
Toronto, 1993)
Druhý výbuch, podle tržnice nazvaný Markale I (5.února 1994), zanechal za sebou
68 mrtvých a kolem 200 zraněných a zůstalo po něm mnoho nejasného, i když
informace CNN zase ihned hlásily, že to udělali Srbové. Sám prezident W.Clinton
prohlásil, že jsou za to „vysoce pravděpodobně" odpovědni Srbové, M.Albrightová
(v té době US velvyslankyně při OSN) a Anthony Lake, (prezidentův poradce pro
bezpečnost) požadovali bombardování Srbů. Statečný francouzský TV novinář
Bernard Volker (TV TF1) ale tvrdě zasáhl do dění, když prohlásil:-„Minometný
granát, který zabil 68 lidí na sarajevském trhu a vyvolal ultimatum NATO proti
bosenským Srbům, byl podle zpráv OSN vypálen z muslimských pozic..."
Zákaz šíření výše uvedených informací uvádí ve své knize i D.Owen (Balkan
Odyssey. V.Gollancz, London, 1995). Ránou lhářům a dezinformátorům bylo i
pozdější prohlášení Yasushi Akashiho, představitele OSN pro BaH německému
dopisovateli DPA (6.června 1996), že existuje tajná zpráva OSN, která obviňuje
bosenské Muslimy za masakr civilistů na Markale v únoru 1994. B.Volker dále řekl,
že generální tajemník OSN B.B.Ghálí toto nezveřejnil „v zájmu vyšší politiky".
Rozruch letos vyvolaly 12.května filmové záběry, které uvedl při své obhajobě
Karadžić. Ukazují tržiště před a po výbuchu, ukazují protézy, dehydrované mrtvoly
dříve zahynulých vojáků přivezené na prázdné tržiště v rámci „přípravy" scény po
útoku. Muslimské úřady nedovolily nikomu přístup bezprostředně po výbuchu.
Třetí výbuch (masakr na tržnici Markale II) se 37 mrtvými a 90 zraněnými se
odehrál 28.srpna 1995. I když britští, francouzští a ruští (plukovník Demurenko)
odborníci nezjistili doklady, že za útok odpovídají Srbové, americký generál R.Smith
podepsal prohlášení o srbské vině a za necelých 40 hodin po výbuchu začaly
masové americké (NATO) letecké útoky na Republiku Srbskou v BaH. Bosensko-
hercegovští Srbové se měli za každou cenu diskreditovat. Za bombardování
Srbů se tehdy přimlouval i „socialista„ J.Solana, který ještě nebyl „šéfem" NATO.
Bombardování Republiky srbské se účastnili i němečtí piloti na svých Tornádech, po
půl století zase úspěšně zabíjeli a ničili ve stejných oblastech jako wehrmacht. Tehdy
(6.září 1995) prohlásil jinak slabý ruský prezident B.Jelcin, že „severoatlantická
aliance, pod maskou mírové mise, vzala na sebe vlastně roli soudce i kata,
daleko mimo mandát, určený rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN". Ruská
zpravodajská služba údajně už věděla o plánu bombardování Republiky Srbské
od února 1995, v rámci kterého 10.srpna 1995 podepsali tajné memorandum na
záhřebském letišti Pleso za UNPROFOR francouský generál Bernard Janvier a
za NATO US admirál Layton Smith. Podle 7.článku memoranda tzv."nadstranický"
UNPROFOR souhlasil s poskytováním všech informací, aby útoky NATO na srbské
pozice byly co nejúčinnější.
Podobně jako při prvních dvou výbuších a po záplavě dezinformací a orgií
propagandy Západu, vystoupili i zde dva stateční západní novináři. Brit Hugh
McManners v londýnských Sunday Times napsal 1.října 1995 článek: „Srbové
nezavinili masakr - Odborníci varovali Spojené státy, že minomet byl
bosenský". Článek podobného změní uveřejnil i známý americký novinář David
Binder v časopise The Nation (2.října 1995).
Není bez zajímavosti, že srbská zpravodajská služba o chystané provokaci Markale
II tušila (věděla). Autor článku náhodou mluvil telefonicky 26.srpna 1995 se svým
přítelem a zástupcem Republiky Srbské (BaH) v Bělehradě panem Danilem
Dursunem, který mu pln starostí řekl, že se proti Srbům v Sarajevu chystá „něco
strašného".
Kromě uvedených výbuchů bude významným předmětem obžaloby i obhajoby
Dr.Karadžiće i otázka Srebrenice a otázka velikého podvodu v té souvislosti. Nelze
popřít, že v té oblasti bylo hodně mrtvých na obou stranách, že nikdo nebyl zcela
bez viny. Pravdě ale neodpovídají počty mrtvých (údajně Srby zastřelených) a už
pak vůbec neodpovídá pravdě tvrzení že šlo o genocidu. Základní dezinformací
je pak skutečnost, že se v souvislosti s událostmi kolem Srebrenici prakticky
vůbec nemluví o srbských ztrátách, o téměř stu zničených srbských vesnic ve
východní Bosně, o mnohem více než tisíci povražděných jejich obyvatelích vojskem
bosenských Muslimů (28.divize) z údajně „demilitarizované" Srebrenici, která vůbec
demilitarizována nebyla. Zarážející při tom bylo, že byl při vyšetřováních zakázán
přístup srbským forenzním expertům, takže vůbec nelze bezpečně zjistit, odkud
všude byli mrtví posbíráni.. Původní zprávy v červenci 1995, kdy srbské vojsko
vstoupilo do Srebrenici, uváděly něco přes 7 000 nezvěstných, ne tedy mrtvých, jak
se později v nejednom případě ukázalo. A teď se počty údajných zabitých zvyšují
už nad 8 000. Nutno zde uvést psůkopnickou práci německého publicisty, který
odhaluje lži vládní německé propagandy (J.Elsässer:Válečné zločiny. Smrtící
lži spolkové vlády. Konkrét, Hamburg, 2000; Válečné lži. Od kosovského
konfliktu po Miloševiće. Homilius, Berlin, 2004) Také zůstává nezodpověděnou
otázka, jak je možné, že 3 016 "mrtvých" (údajně zavražděných) Muslimů z oblasti
Srebrenici „vstalo z mrtvých", a podle volebních seznamů se účastnilo v roce 1996
voleb v BaH, Mezi údajně masakrovanými byly stovky těch, kteří zemřeli mnohem
dříve a jinde. A bez souvislosti s válečnými událostmi (M.Ivanišević: Srebrenica -
July 1995 - In Search of Truth. Hrišćanska Misao, Beograd, 2008; osobní informace
2010).
Téměř nikdo neuvádí skutečnost, že v Srebrenici do druhé světové války žilo
zhruba 50% Muslimů a 50% Srbů. Vzhledem k masakrům Srbů za ustašovského
samostatného Chorvatska (1941-45) a částečně i migrací se jejich počty zmenšily,
takže před občansko-etnicko-náboženskou válkou v roce 1991 jich tam žilo necelých
30%. Při vstupu Vojska Republiky Srbské (VRS) do Srebrenici 11.července 1995,
tam už žádný Srb nežil. Srbové, podobně i prosrbští Muslimové v BaH (nebylo
jich málo) rozbití Jugoslávie nechtěli, oni ničení a zabíjení v BaH nezahájili. Díky
nerozumu svých předáků se nechtěně dostali za nepřátelské barikády. Generál
Mladić, velitel VRS, tvrdě odsoudil jakékoli tvrzení o genocidě, kterého se údajně
měli dopustit jeho jednotky:
„Naše vojsko dostalo striktní rozkazy, aby se k zajatcům chovalo podle
mezinárodního práva. Nekonala se žádná masová zabíjení, masové popravy,
jak to hlásila západní média. Ale já, bohužel, vůbec nevylučuji možnost pomsty
našich vojáků z tohoto kraje, kterým srebreničtí Muslimové pod velením Nasira
Oriće dříve jejich vesnice zničili a povraždili jejich rodiny...Naše autobusy
převezly, i když jsme měli málo benzínu, kolem 30 000 civilistů (žen,dětí,
starých lidí) a vojáků, kteří se vzdali, k muslimským liniím ve směru na Kladanj
a Tuzlu. A to pak má být genocida?...Vojáci, kteří se nevzdali (bylo jich snad
kolem 10 000) a nebyli převezeni spolu s civilisty, se pokusili prorazit z našeho
obklíčení. Tady utrpěli veliké ztráty v bojích a na minových polích. A lháři
z Haagu z nich udělali postřílené zajatce...Bosensko-hercegovští Muslimové
mě musí nenávidět, nejvíce jejich matky, když za mým jménem vidí tolik svých
mrtvých synů, vojáků a bohužel i civilů, pobořené domy a zničený majetek. Ale
měli by pochopit, že ONI to roztrhání země, to ničení a zabíjení, chtěli a zahájili,
vše proti ústavě BaH. A co jsem já měl dělat? Měl jsem je v klidu nechat
zabíjet můj národ, jak se to stalo v roce 1941 za ustašovského Nezávislého
státu Chorvatsko? My Srbové, četní Muslimové i Chorvati projihoslovanského
smýšlení, jsme to ničení a zabíjení nechtěli a také jsme ho nezačali..."
(R.Doleček: Hovory s generálem Mladićem. Para Bellum, Brno,2010).
V diskusích s generálem Mladićem generál autorovi řekl, že za tři roky bojů kolem
Srebrenici mělo VRS kolem 1 200 mrtvých, bosensko-muslimské kolem 2 000. Byli
to vojáci, kteří padli v bojích. Podle kriterií ICTY to byli postřílení zajatci. Yasushi
Akashi, představitel OSN pro civilní záležitosti v BaH sám hlásil, že Srbové ve svých
autobusech bezpečně převezli do krajů pod kontrolou Muslimů desetitisíce civilistů a
vojáků, kteří to chtěli. Neexistuje žádný dokument, podle kterého by generál Mladić
vydal nějaký rozkaz k zastřelení, popravě zajatých bosensko-muslimských vojáků.
Proti tvrzení o genocidě se také vyjádřili holandští vojácí (Dutchbat) UNPROFORu.
Yossef Bodansky, bývalý odborník Republikánské strany USA pro terorizmus,
Gregory Copley, spolu se skupinou západních odborníků, napsali v společném
prohlášení v 2003:-„7 000 mrtvých je dezinformace a všechny nezávislé
forenzní důkazy ukazují na ztráty Muslimů na úrovni set, pravděpodobně
nevelkého počtu set. Stálé podtrhování tak údajně vysokých ztrát (vražd,
poprav) Muslimů v Srebrenici zastiňuje vraždy srbských civilistů spáchaných
v tomto městě Muslimy. Existuje reálné nebezpečí, že se Srebrenica stane
díky západním státníkům a médiím posvátným poutním místem pro muslimské
extremisty...Události kolem Srebrenici, díváme-li se na ně nezaujatě, dělají
z oblasti hřbitov jak Srbů, tak i Muslimů. Pomník přehnaně zveličenému počtu
obětí jedné strany nepomůže ani pravdě, ani cílům usmíření..."
Kauzu Srebrenica vytvořila Madelaine Albrightová, když v srpnu 1995 předvedla
nějaké letecké snímky z hlídkujících amerických letadel nad Bosnou, na kterých
prý byly vidět masakry Muslimů v Bosně. Snímky potom nebyly nikdy podrobně
zveřejněny. Paní Albrightová měla v té době veliký problém, kvůli kterému kauzu
Srebrenica úspěšně otevřela. V Chorvatsku totíž proběhla začátkem května a srpna
1995 největší etnická čistka poválečné Evropy. Po zuby Německem vyzbrojená
Chorvatská armáda, podporována v druhé fázi čistky bosensko-muslimskou
armádou, oloupila a vyhnala hodně přes 200 000 (snad dokonce 250 000) Srbů
z jejich starodávných sídlišť v Krajině, v Chorvatsku. V částech Krajiny Srbové
představovali absolutní většinu. Při vyhnání a ekonomickém zničení Srbů z Krajiny
bylo mnoho těch, kteří neuprchli, zmasakrováno, hodně přes tisíc. Zkázu Srby
obývaných oblastí v Krajině viděli mnozí čeští turisté na své cestě autem na Jadran.
A Chorvatsko a bosensko-hercegovští Muslimové představovali v této době přední
chráněnce Západu, hlavně USA a Německa. Chorvatsko se díky této etnické čistce
stalo prakticky etnicky „nejčistší" stát.
Kupodivu, přes hrůzu této obrovské etnické čistky, nikdo neuvalil na Chorvatsko
sankce, nikdo ze Západu nepožadoval bombardování Chorvatska, nebyly žádné
tvrdé rezoluce OSN, ba ani náš „veliký humanista" Václav Havel, pozdější otec
názvu „humanitární bomby", nelomil nad událostí rukama, pouze prohlásil, „že
není zrovna šťastný nad těmi událostmi".
Ale přece jen se části světové veřejnosti surové události v Krajině nelíbily. Po
operaci „Bouře" (začátkem srpna 1995) švédský politik Carl Bildt vyzval tehdejšího
chorvatského prezidenta Franju Tudjmana k zodpovědnosti za zločiny spáchané
nad krajinskými Srby během té operace. Tribunál ICTY v Haagu k tomu všemu
mlčel. Známý americký novinář Alex Cockburn o něco později napsal (The Nation,
16.října 1995, podnázvem „Bijte ďábla"):-„ Tak, a jak to teď vypadá, Spojené
státy skončily jako sponzoři etnických čistek". A tady zasáhla paní Albrightová.
Vytvořila jako protiváhu zločinům chorvatských operací „Záblesk" a „Bouře"
proti krajinským Srbům kauzu Srebrenica, plnou hrůz a krve. Jenže jaksi
zapomněla, že ta hrůza a ta krev byla prolévaná na obou stranách a ne jen na té
jedné, a že to nebyli Srbové, kteří ten koloběh zlých událostí zahájili.
Jako výsměch poctivého zpravodajství byly 11.července na obrazovkách ČT1 a
NOVY zprávy o komemoraci mrtvých, údajně od Srbů povražděných (popravených)
Muslimů na hřbitově (mezarje) v Potočarech (Srebrenica). Už se začíná říkat, že jich
bylo přes 8000. Ale ani slovo nepadlo o strádání té druhé strany a kdo to rozbíjení
země, ničení a zabíjení začal a že to nebyli Srbové. Proč nikdo necituje malou knížku
„Kniha mrtvých Srbů, obětí 1992-1995 (Srebrenica-Bratunac)", která vyšla
v Bělehradě v roce 2005 s jmenným seznamem 3 262 mrtvých (uvedena jména,
příjmení, jméno otce a roky narození a smrti, kteří zahynuli „stejnou rukou") Také
nikdo neřekl, jak bylo zlikvidováno srbské obyvatelstvo Srebrenici, nikdo nepřipomněl
oprávněné pochyby o identifikaci mrtvých, o pochybách o příčinách jejich smrti,
odkud všude byly přivezeny mrtvoly na mezarje, jak to, že se voleb v 1996 v BaH
podle seznamů účastnili i oficiálně pohřbení mrtví. Proč nedovolili kontrolní účast
srbských forenzních odborníků při celé té smutné záležitosti? Co by takovému
zpravodajství zrežírovanému vrchností asi řekl Karel Havlíček Borovský? TGM by se
jistě snažil prokázat pravdu, jako to udělal v 1909. roce během tzv. „velezrádného
procesu" v Záhřebu a během Friedjungova procesu, kdy tak dokonale zostudil
rakousko-uherskou justici a prokázal jí falsifikování dokladů a když koncem 1910
v diskusi s rakousko-uherským ministrem zahraničí von Aehrenthálem tvrdě odsoudil
politiku mocnářství na Balkáně.

Chobotnice jménem Věci veřejné? Zdroj: Internet

Chobotnice jménem Věci veřejné?

PRAHA – Šéf Věcí veřejných Radek John podepsal smlouvu, která byla předražena o desítky milionů korun.

Tvrdí to server Aktuálně.cz. Ten rovněž uvedl, že Johnem zastoupená firma získala za pochybných okolností i další zakázku.

Věci veřejné založily svůj vzestup na řečech o boji s korupcí, přitom jsou zjevně nejprohnilejším jablkem současné vládní koalice. Kolem podivné partaje-firmy a zvláště působení jejího šéfa Radka Johna ve společnosti Ora Print se objevily varující údaje již před volbami a nyní otazníky dostávají ještě konkrétnější tvář. Dvě podivné zakázky se podle Aktuálně.cz vztahují k Johnovu působení ve firmě Ora Print, jejíž majitel se skrývá za anonymní akcie - tedy za formu vlastnictví, proti které Věci veřejné tak halasně bojují.

Za firmou prý stojí záhadný podnikatel Roman Janoušek, lobbista napojený na ODS. V den Johnova nástupu odešel Roman Janoušek z představenstva. Měsíc na to došlo ke změně vlastnické struktury, vlastníci firmy se schovali za anonymní akcie na majitele v listinné podobě.

»V roce 2002 uzavírá John za Ora Print smlouvu se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou (VZP) na vydávání časopisu pro pojištěnce. Díky této zakázce firma ročně inkasovala za tři vydání časopisu 111 milionů korun. Audit, který si pojišťovna nechala po třech letech udělat, však ukázal, že zakázka byla předražená. VZP proto snížila vyplácenou částku na 87 milionů. Firma Ora Print celkem v letech 2002-2010 inkasovala od VZP 700 milionů korun,« uvádí server.

Z přílohy ke smlouvě také vyplývá, že se John za Ora Print zavázal zajistit také mediální kampaň, ve které měla být využita i TV Nova, pro niž tehdy pracoval. Ukazuje se tak, že muž s pověstí »nebojácného investigativního novináře« ve skutečnosti porušoval novinářskou i firemní etiku a bezostyšně zneužíval svého zaměstnavatele.

John figuruje i v další podivné hře: V roce 2008 získala firma zastoupená Johnem další zakázku. V době, kdy ministerstvo dopravy vedl Aleš Řebíček (ODS), John společně s Janouškovým přítelem, podnikatelem Zoranem Kazimirovičem, podepsal smlouvu s resortem na vypracování bezpečnostní kampaně. Zarážející na zakázce pro resort dopravy je také skutečnost, že ministerstvo nevypsalo otevřenou soutěž, ale oslovilo pět firem, tři nabídku přijaly. Dvě z těchto firem jsou přitom spojovány s podnikatelem Janouškem - Ora Print a Chrisi Praga…

Na celé věci je zarážející nejen nehoráznost, s jakou »špinavé ruce« před volbami halasily o boji s korupcí a lumpárnami, ale ukazují i zjevnou ekonomickou provázanost špiček Věcí veřejných s politiky ODS. Jde jen o další důkaz, že koalice těchto dvou stran byla upečena mnohem dříve než na povolebních jednáních, a že celý projekt »Věci veřejné« byl jen marketingovým trikem pravice s cílem narychlo vyrobit zdiskreditované ODS poslušného panáčka v hezkém obalu, co zaujme málo informovaného voliče…

Václav Bělohradský: Postsekulární společnost I

Od kultury k civilizaci a zpět?

Zvětšit obrázek

Jiří David: Postsekulární společnost, počítačová grafika, duben 2010, exkluzivně pro Salon

FOTO: Jiří David

středa 14. dubna 2010, 11:00

Před nebeskou branou stojí Marx, svatý Petr se podívá do lejster a povídá: „Marx Karl – jsi na seznamu osob k věčnému zatracení, ale Šéf tě chce vidět, máš tady mezi svatými hodně přímluvců.“ A tak se Marx ocitne před Hospodinem.

„Co ty jsi to vlastně tvrdil,“ ptá se Pánbůh, „že se na tebe moji místodržící na zemi tak rozhněvali?“

„Tvrdil jsem,“ říká Marx, „že všechno bohatství vzniká z lidské práce a že plody té práce jsou lidem ukradeny, a aby se s tím smířili, tak jim kněží nalhávají, že prý jim to vynahradíš na věčnosti; spravedlnost, říkal jsem, se nedá věčně odkládat, musí být nastolena teď a tady, a to mečem, tedy revolucí proletariátu.“

„Že se spravedlnost nemá věčně odkládat, to já jsem řekl taky,“ povídá Pánbůh, „bez ní by stát byl jen peleš lotrovská, jak napsal jeden svatý z Hippony už dávno. A co ještě jsi tvrdil?“

„Že je třeba zrušit soukromé vlastnictví, protože každý výtvor člověka je zhodnocení toho, co je v něm lidské, a proto o ničem člověk nemůže říci Je to jen moje. Co je dílo lidské přirozenosti musí patřit všem.“

„To souhlasím, to vyplývá z toho,“ zamyslel se Pánbůh, „že jsem stvořil člověka k obrazu svému, a proto nesmí být zneužíván k budování obrazu někoho jiného, i když bohatého!“

„Tak to mě přece nemůžeš zatratit za mé teorie, to bys byl v rozporu sám se sebou, a to prý být nemůžeš, tvrdí teologové!“ povídá Marx.

„No, v jedné věci jsi se přece jen zatvrzele mýlil,“ odpoví Pánbůh. „Říkal jsi, že nejsem, a zatím – hele! Nějak tě proto potrestat musím.“

„Za pouhý omyl, i když zatvrzele hájený, mě ale nemůžeš zatratit navždy!“ brání se Marx.

„To je pravda, tak tady můžeš zůstat, ale musíš si to odsloužit. Lidé mně pořád volají, ale já nemohu být všude a vždy, budeš tady proto sedět a těm, co volají, budeš říkat Bůh není – a to bude tvůj trest.“ A někam odejde.

Když se vrátí, slyší Marxe, jak někomu říká šeptem: „Bůh tady teď není, ale brzo se vrátí.“

„Tak pozor, to jsme si nedomluvili,“ rozzlobí se Pánbůh, „Bůh není jim musíš říkat.“

„Šéfe,“ mumlá Marx, „jinak to nešlo, kdybych jim řekl, že nejsi, báli by se vyhlásit generální stávku.“

Velké prázdno

Voltairovi se připisuje utilitaristický výrok: „Já v Boha nevěřím, ale chci, aby v něj věřil můj krejčí, alespoň mě neokrade.“ Náboženství je užitečné, lidé věří v boží pomoc či spravedlivý trest, určité hodnoty považují za absolutní – a to je výhodné pro udržení nebo zničení pořádku. „Bezmoc vůči lidem, ne vůči přírodě plodí nejzoufalejší roztrpčení,“ napsal Nietzsche. Náboženství tišilo to roztrpčení, jednalo s mocnými jako s nepřáteli, vysmívalo se jim, že spíše velbloudi než oni se dostanou do království nebeského. Bezmocní vzdorovali mocným, i když na vítězství naději neměli. „Bůh nemůže dopustit!“ říkali třeba.

I papež Benedikt XVI hájí toto utilitaristické pojetí křesťanství. Varoval například nedávno před ničivými důsledky zmizení Boha z dějinného horizontu lidstva. A jeho vikář, kardinál Ruini, ty důsledky vyjmenoval: Především by to vyvolalo v lidech pocit, že jsou v kosmu sami, bez směru a cíle. To by zatížilo jejich duši, začali by vnímat svůj život jako neužitečný a beze smyslu. Ale i společnost a kultura by ztratily svůj rozhodující orientační bod. Když Bůh není, člověk je jen částkou přírody, manipulovatelnou jako všechno ostatní. Ztratil by se tak nejvyšší princip života společnosti, idea, že člověk je vždy cílem, nikdy prostředkem, jak říkal Kant.

Benedikt XVI. při mši u Staré Boleslavi

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Církev se specializuje v uspokojování potřeby orientačních bodů a smyslu a vyžaduje za to „celospolečenské uznání své autority“. Z velkých ideologií 20. století žádnou už nelze uhájit, zbylo po nich jen velké prázdno, ale potřeba orientačních bodů a smyslu přežila. A náboženství se nabízí jako pramen hodnot a vizí, který – na rozdíl od ideologií – nevyschl.

Uspokojování poptávky po orientačních bodech a smyslu je účinnou legitimizací církevních náboženství ve společnosti zbožních vztahů, ale není bez důsledků: náboženství se samo podřizuje zákonům nabídky a poptávky, výroby a spotřeby, stává se zbožím, oběh obrazů a textů, které církve produkují, se tomu přizpůsobuje. Vše, co se podřizuje zákonu nabídky a poptávky, se radikálně sekularizuje. Slavoj Žižek někde vypráví, jak velice se rozzlobili místní funkcionáři na jakéhosi kněze, když v jedné z bývalých jugoslávských republik popřel pravost zjevení Panny Marie, obvinili ho z poškozování turismu a nedostatku vlastenectví. Zákon nabídky a poptávky nepřipouští výjimky.

Extremismus a také současné snahy o založení evropské identity na návratu ke křesťanství jsou jen vzpourou kultur proti civilizaci, pokusem stát se znovu barbary

Náboženství není potřebou o nic méně racionální než potřeby vnucené lidem nabídkovým aparátem nadnárodních firem, logováním, které dělá ze zboží základ individuální a kolektivní identity. Karl Schmitt napsal: Jsou lidé, kteří mají náboženské potřeby, proč ne, jde jen o to je odpovídajícím způsobem uspokojit. Náboženství není o nic méně racionální než různé módní výstřelky, které se také uspokojují. Až konečně věčné světlo všech oltářů katolických kostelů bude živeno ze stejné centrály, která dodává elektřinu všem divadlům a tanečním sálům města, tehdy konečně bude katolictví jevem zcela srozumitelným ekonomickému myšlení.

Myslím, že tato rychle rostoucí poptávka po náboženství jako byznysu s orientačními body a smyslem, bez nichž by systém nefungoval, je jedním z hlavních rysů globalizace v Evropě. Je to důsledek obecné krize identity, kterou globalizace vyvolala. Organizace, jako například Občanský institut v Česku, jsou nejkřiklavějšími příklady tohoto utilitaristického pojetí náboženství jako garanta objektivního morálního řádu po konci ideologií; návštěva papeže v Praze v roce 2009 tuto funkci církve jako firmy na výrobu a distribuci orientačních bodů dramaticky zviditelnila. Církve obchodují s funkčními substituty velkých ideologií minulého století, v tomto byznysu mají velkou komparativní výhodu, jejich loga jsou vepsána do kalendářů a zbytků tradic, vládnoucí oligarchie jim proto ráda přiznává monopol.

„Když si vzpomenu, že před dvěma tisíci let ten byznys rozjížděli s jedním oslem!“ praví v jedné staré židovské anekdotě pan Kohn, když pozoruje kolonu automobilů doprovázející papeže při návštěvě Jeruzaléma.

Böckenfördova věta

V sociologickém výkladu moderních společností hrál velkou roli teorém sekularizace. Podle něj je modernost přijetím nejistého historického času, z něhož není úniku k žádné věčnosti. V dějinách nejsou otvory, kudy by k nám proniklosvětlo věčných pravd, před nimiž bychom museli mlčet. Moderní člověk musí rozhodovat o stále větším počtu stále rozpornějších možností a žádné své rozhodnutí nemůže zdůvodnit odkazem na naddějiné pravdy.

Až do poloviny 20. století se církev dějinám bránila, interpretovala sekularizaci jen jako ztrátu a zatemnění posvátna. Na druhém vatikánském koncilu se ale katolická církev k dějinám přihlásila, kněz se otočil čelem k věřícím a společně začali hledat v textu evangelia orientační body a smysl platný pro historickou chvíli, v níž musí jednat.

Na postmoderní společnost teorém sekularizace už aplikovat nelze (Posvátno, Sociální studia 3-4, Brno 2008). Globalizace dějinný čas přetížila, vše, o čem lidé věřili, že je dáno, se ukázalo jako nejistá historická konstrukce. Lidé se začali dějinného času bát, a tak se znovu začalo dařit byznysu s diktáty z pravého světa, s věčnými hodnotami, které mohou zpochybňovat jen „pohanští psi“. Evropské státy se pod tlakem globalizace klerikalizují arenacionalizují, snaží se znovu definovat svou identitu nábožensky a nacionalisticky.

Nejznámějším východiskem diskusí o postsekulární společnosti je tzv. Böckenfördova věta: Sekularizovaný liberální stát je založen na předpokladech, které on sám není schopen zajistit. Z lásky ke svobodě tak na sebe bereme velké riziko. Na jedné straně může liberální stát existovat jako liberální jen za podmínky, že svoboda, kterou zaručuje svým občanům, je ukázněna zevnitř, a to znamená na základě morální podstaty každého občana a solidarity celé společnosti. Na druhé straně ale, když se stát sám snaží tyto vnitřní regulující síly zajistit donucovacími prostředky práva a autoritativními nařízeními, vzdává se své vlastní liberálnosti a – tentokrát na sekulární rovině – se znovu stává vykonavatelem instancí totality, od nichž se osvobodil v náboženských válkách.

Liberální sekulární stát je rozporný, protože bez morálních norem a pout solidarity nemůže fungovat jako liberální; nemůže je ani sám vytvořit, kdyby se o to pokusil donucovacími a výchovnými metodami, stal by se státem etickým nebo klerikálním, tedy totalitním.

Náboženství a nacionalismus nabraly v současnosti novou energii právě proto, že pod heslem ekonomická globalizaceje ničena morální podstata jednotlivců a solidarita občanů národních států – předpoklady fungování liberálních států. Závislost liberálních států na předpokladech, které sámy neumějí ani vytvořit, ani zabránit jejich ničení, se tak stala největším problémem éry globalizace.

Adamův pupík

Michelangelo namaloval Adama na stropě Sixtinské kaple s pupíkem, jako by ani on nebyl prvním člověkem na světě, ale zrodil se z předků. Považujme Adamův pupík za velké poselství renesanční Evropy – žádný člověk není na zemi první.

Navrhuji přeformulovat Böckenfördovu větu takto: Liberální stát musí především umět být dědicem instancí, které mu předcházely, žádný člověk není nepopsaný list, do něhož by státní moc mohla udělat svůj první zápis.

Idea dědictví je zakódována do evropské identity v mnoha formách – římský stát je dědicem řecké kultury, Nový zákon je dědicem Starého zákona, ústava je dědicem mravního zákona v nás – a kritický rozum, který nás osvobozuje od závislosti na tradicích, musí umět být jejich dědicem.

Komunismus zkrachoval, protože neuměl být dědicem toho, co mu předcházelo. Tradice jen ničil, nebo na nich parazitoval – na národním obrození například. VMarxově radikálním smyslu, být dědicem náboženství znamená zbavit se bídy, kterou bez náboženství nelze unést. To komunistická moc nedokázala.

Když Hannah Arendt chtěla ospravedlnit trest smrti pro Eichmanna, toho hrdinu banálního zla, píše, že „nechtěl sdílet Zemi s židovským národem, jako by měl právo rozhodovat o tom, kdo smí na Zemi žít“. Ano, Země je dědictví, nemůžeme se k ní chovat, jako bychom tu byli první a měli právo rozhodovat o tom, kdo tu smí žít a kdo ne. Každý stát a každý politický systém se stává totalitním v okamžiku, kdy pro sebe vyžaduje právo prvního zápisu do člověka, jako by imperativy státní moci přicházely z nějakého vně dějin. Někdy je povinnost být dědicem velmi těžká, v liberálně-demokratickém Česku například byli komunisté před námi, dostali se tu k moci vinou nás všech; být jejich dědici předpokládá, že porozumíme silám, které je do našich dějin vtáhly.

Liberální stát musí především umět být dědicem instancí, které mu předcházely, žádný člověk není nepopsaný list, do něhož by státní moc mohla udělat svůj první zápis

Marx připsal buržoazii střízlivý pohled na svět, který nutí lidi odhodit romantická pozlátka a vidět své vzájemné vztahy jen z hlediska chladného ekonomického kalkulu. I kalkulující ekonomický rozum se ale musí naučit být dědicem historických společenství, v nichž lidé kladou odpor ekonomickým cílům ve jménu cílů „romantických, etických, náboženských“, tedy iracionálních, jak připomenul Tomáš Sedláček ve svém bestselleru. Umět být dědicem znamená především umět interpretovat, vrátit hlas instancím vzdáleným v čase i prostoru, porozumět tomu, co je z minulosti stále přítomné a co z cizího je nám vlastní.

Bližní a vzdálení

Princip hororových filmů je jednoduchý: co mělo být pohřbeno, spláchnuto ve stokách a bez hlasu, se vrací a ohrožuje tak řád našeho světa. Ve formuli lidská právanapříklad je vždy zamlčen někdo, na koho se ta práva nevztahují, protože není pro nás člověk. Nietzsche napsal: V přikázání miluj bližního svého je vždy mlčky přítomen někdo vzdálený, koho milovat není třeba – já miluji toho vzdáleného.

Každý pořádek má své špinavé tajemství – je jím tento vzdálený, nemilovaný, umlčený a zamlčený. Když se přihlásí o slovo a chce být milován, špinavé tajemství vychází najevo a náš pořádek se otřese v základech. Co by zbylo z pyšné rétoriky lidských práv, kdybychom dali hlas zamlčeným obětem ekonomické tyranie, informačních asymetrií a biologických handicapů?

Každý pořádek má své „americké dilema“. Ekonom Gunnar Myrdal tak kdysi nazval závratný rozpor mezi universalismem amerického kréda a vyloučením černochů z něho. Když se černý vzdálený přiblížil na dohled a promluvil, hořely hranice Ku Klux Klanu. Dnes jsou noví nemilovaní vzdálení krutě vyháněni z EU, jejich utrpení se do pojmu lidská práva nezapočítává. Senátor strany, která se v Itálii, jedné ze zakladatelských zemí EU, podílí na vládě, prohlásil: „Imigranti? Škoda, že kremační pec hřbitova Santa Bona ještě nefunguje!“ a dodal, že „imigrant není můj bratr, má jinou barvu kůže“ (Corriere della Sera, 18. 3. 2010). Ve filmu A. I. Umělá inteligence Stevena Spielberga se popisuje kolektivní slavnost Flesh Fair, na níž se pálí a leptají mecca, roboti, k oslavě nepřekročitelné hranice mezi „lidskými a robotskými právy“.

Globalizace zahustila časoprostor, vzdálenost mezi námi a těmi umlčenými se prudce zmenšila, přiblížili se na dohled a promluvili. Třetí svět už nelze držet v bezpečném nedohlednu, je z našeho světa už jasně viditelný, vzdálení se přiblížili, jsou v našich městech, chtějí mít právo být našimi bližními, a to vyvolalo v Evropě morální paniku a závratný růst poptávky po identitě. V záchvatech té paniky po nás liberální státy chtějí, abychom zpívali hymnu s rukou na srdci a vyznávali křesťanské hodnoty. Je to vývoj směrem k totalitarismu, protože výchovnými a donucovacími metodami se stát snaží zajistit morální normy a pouto solidarity mezi lidmi.

Globalizace k nám ale přivalila i vlnu odvahy milovat toho vzdáleného, jiného, nepřeslechnout ho, vlnu kooperace a empatie.

Znovu barbary?

Poptávka po identitě si přivolala na pomoc staré evropské démony, ulicemi Rigy pochodovali jako národní hrdinové bývalí příslušníci SS, v Maďarsku může zvítězit ve volbách ultranacionalistická strana, v Rakousku kandiduje na úřad prezidenta představitelka krajní pravice. Milan Vodička uvažuje v MfD o výroku „Češi za nacistické okupace skoro vůbec netrpěli, jelikož se k nim Hitler nechoval výrazně odlišněji než ke svým spoluobčanům v Německé říši,“ který nedávno Erika Steinbach, předsedkyně německého Svazu vyhnanců, vysvětlovala v Radiožurnálu. Strašné na té větě je, že šedesát pět roků po porážce nacismu tato Němka vylučuje implicitně židy z pojmu Češi. Ukrajinci prohlásili nedávno za národního hrdinu nacionalistického vraha Stepana Banderu.

Démoni se vracejí i do USA. Southern Poverty Law Center zdokumentoval nárůst extremistických skupin v USA o 244 procent. Extremistický tón je přejímán a šířen konzervativními politiky a prosakuje i do médií. Pravičácké heslo „Bože, zachraň nás od Obamova socialismu“ je nebezpečně extremistické v zemi, v níž milióny lidí neměly právo na lékařskou péči.

Slavoj Žižek napsal, že vnímáme jako barbary ty, kdo prožívají svou identitu a tradici bez distance, jako absolutní příkaz, který nelze změnit, jen vyplnit nebo zradit. Je to pravda v tom smyslu, že základem evropské identity jekritická distance ke každé identitě. Tento odstup od toho, co z nás dějiny udělaly, od minulosti, která se chce jen opakovat, proměnil evropskou kulturu v univerzální civilizaci.

Civilizaci odlišuje od kultury odvaha vidět se skrze zcizující zkušenost pohledu druhých, přijetí historické relativity vlastních hledisek. Papež Benedikt XVI od počátku své vlády vyzývá k boji proti relativizaci evropské identity jako úpadku, dokonce patologickému projevu evropské duše. Řekněme archaicky, že kultura je duše, civilizace je duch a duše se často proti relativizující ironii ducha brání, někdy si na svou obranu přivolává i démony.

Václav Bělohradský

FOTO: Právo

Globalizace je především prudkým zrychlením procesu, v němž se kultury sekularizují, stávají se civilizacemi, vše samozřejmé a dané, posvátné a vzdálené, se stáváreflexivním, tekutým, blízkým.

Extremismus ve všech svých formách – od rasismu, nacionalismu až po pravičáckou nenávist k sociálnímu státu – a také současné snahy o založení evropské identity na návratu ke křesťanství jsou jen vzpourou kultur proti civilizaci, vzpourou duší proti duchu, pokusem stát se znovu barbary a vyznávat bez distance vlastní tradici, bránit místa a symboly našeho původu, vyhnat z Evropy zcizující odstup od naši vlastní kultury. Jiří Přibáň nazval výmluvně českou variantu tohoto postoje euroamerické pravice „kulturní boj“.

Z civilizace se už ale pouhá kultura udělat nedá, návrat barbarů na Západě může být jen dočasný. Možná, že už odcházejí…

(Postsekulární společnost II vyjde v Salonu v květnu.)

Václav Bělohradský, SALON, Právo

Související články

• Václav Bělohradský: Doba Ratzingerova
• Václav Bělohradský: Od reálného socialismu k reálnému kapitalismu
• Václav Bělohradský: Den vyhlášení postdemokracie

Vytisknout, Sdílet článek

Václav Bělohradský: Postsekulární společnost II

Václav Bělohradský: Postsekulární společnost II aneb Čtyři formy chaosu

Paniku, která dnes zasáhla západní civilizaci, nazvěme "identitární". Jejím rozhodujícím motivem je strach z příchodu světa, v němž budou vládnout kulturní cizinci, zejména muslimové, s nimiž se nedomluvíme. Film Clinta Eastwooda Gran Torino zachytil hluboce nevolnost z nevyzpytatelného Jiného, který na nás číhá za prahem našeho domu, známá jména a místa se vytrácejí ze čtvrti, kde jsme prožili celý život, nerozumíme si už ani se svými dětmi, i oni jsou kulturní cizinci.

Zvětšit obrázek

Jiří David: Postsekulární společnost II, počítačová grafika, červen 2010, exkluzivně pro Salon.

FOTO: Jiří David

pátek 25. června 2010, 11:00

Identitární panika vdechla nový život do antiliberální tradice kleronacionalismu, a to nejen v Evropě, ale i v USA. Nazývám tak slitinu náboženství a národního státu, jako třeba v Itálii nebo Polsku. Na zdech škol v Itálii, ale i v Bavorsku se znovu povinně vyvěšují krucifixy, protože je to znak národní tradice. Školní vyučování v některých evropských zemích má být znovu zahájeno zpěvem hymny … či modlitbou, Texas School Board odhlasoval zákon, který vyškrtává ze školních učebnic liberální infekci a ustavuje, co je třeba povinně učit: víru v americký národ, který byl Bohem vyvolen, aby vedl svět a hájil svobodné podnikání jako pilíř svobody a demokracie; válka Jihu proti Severu musí být pojata ne jako válka za osvobození otroků, ale za omezení přílišné moci federálního státu.

Ministryně pro sociální otázky za CDU Aygül Özkan, tureckého původu, prohlásila, že „ve třídách nemají co pohledávat ani (muslimské) šátky, ani krucifixy“. Křesťanské strany ale takové „turecké“ pojetí státu příkře odmítly, protože „kříž vyvěšený ve školách pro ně představuje jeden ze základních prvků identity německé společnosti“. Özkan musela zpytovat své svědomí a dolnosaské CDU se za svá slova omluvila. „Mluvila jsem bez dostatečných znalostí o Dolním Sasku,“ řekla prý. K čemu by ale potřebovala znát „dostatečně Dolní Sasko“, neplatí snad ústava sjednoceného německého státu pro všechny občany? Özkan svou omluvou uznala, že jako symboly „dolnosaské“ identity krucifixy do škol patří, a legitimizovala tak kleronacionalismus.

V epoše identitární paniky jsou práva občanů, zaručená ústavou, omezena tak, aby nemohla být v rozporu s identitotvornou tradicí. Na plakátu jedné skupiny mladíků protestujících proti táboru Romů v Římě bylo napsáno:Miluj sobě podobného, znič všechno ostatní! V oslabené verzi to zní: přihlášení se k tradiční identitě je podmínkou tvých práv.

V Evangeliu sv. Lukáše, (14, 25-33) čteme: Šly s ním veliké zástupy; obrátil se k nim a řekl: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“ Je děsivé pro nás Evropany, že křesťanství evangelia se svým mohutným protiidentitárním apelem se zredukovalo na symbol národní identity, na domorodou tradici.

Vítr globalizace rozvál homogenní komunity a sdílené tradice, liberální stát se tak ocitl ve vzduchoprázdnu. Rozhodující zkušeností globalizované společnosti se stala absence „sjednocujícího“, a to vyvolává identitární paniku a následný obrat od rozumu k identitě. Řekněme to takto: stát jsou psané zákony, a ty fungují, jen pokud jsou výrazem zákonů vepsaných do srdcí občanů, jak říkali konzervativní kritici Francouzské revoluce. Zákonům vepsaným do našeho srdce říkáme legitimnost a zákonům vepsaným do sbírky zákonů říkáme legalita. Co je legitimní, není nikdy zcela legální a naopak, ale mezi oběma póly společnosti nesmí být rozdíl „větší než malý“, abychom použili známou formuli.

Legitimnost je celek kanonizovaných identitotvorných příběhů národa, jejichž radikální kritika či odmítání vyvolávají identitární paniku, a ta často vyvolává poptávku po státním despotismu – například povinné vyvěšování křížů na zdech škol, povinné zpívání hymny či oslavy národních mýtů. Současný obrat k identitě, jehož je kleronacionalismus jen nejvýraznějším příznakem, je masovou reakcí nejen na globalizaci, ale i na ekologická rizika ohrožující národní společenství v jejich sdílené identitě. Identitární paniku nevyvolávají jen kulturní cizinci, kteří se svými turbany a burkami zaplavují naše města, ale i ropná katastrofa v Mexickém zálivu, řeka Mississippi má velkou identitotvornou sílu, obyvatelé jejích břehů ztrácejí svou identitu pod ničivým přívalem ropy, podobně jako obyvatelé osad vysídlení kvůli přehradám či těžbě uhlí třeba v Číně; a svou identitu ztrácejí také zemědělci, které genetická manipulace rostlin činí závislými na nadnárodních koncernech.

Myslím, že identitární paniku vyvolávají především čtyři formy chaosu, které se tu pokusím definovat.

První forma chaosu nastala po konci studené války, nazvěme jej postbipolární.

Bipolární svět byl jasný: byl rozdělen do dvou bloků imperiální moci, založené na vzájemném zastrašování nukleárním úderem. Postbipolární chaos spočívá v tom, že vztah mezi mocí imperiální a lokální, mezi imperiem apotestas se znejasnil: bloky se rozpadly a mnoho národů v tom vidělo příležitost jak znovu získat svou státní svrchovanost. Ta je ovšem nebezpečnou iluzí v epoše deregulací a globálních rizik, čas svrchovaných států již dávno minul.

Rozdíl imperium – potestas, který jsme zdědili z politických dějin Říma, musí být nastolen znovu, ale ve formě multilaterálních dohod mezi mnoha novými aktéry, to je jádro postbipolárního chaosu. Obsah pojmu svrchovanost se také mění, například nukleární moc USA nijak nechrání před ropnou katastrofou v Mexickém zálivu. Americkéimpérium je pouhou potestas v konfrontaci s mocí nového typu, kterou zastupuje firma BP.

V epoše bipolarismu byla imperiální moc úzce spjata s vědou a technologií, vědy národní byly pouhé potestas, které se pěstovaly jen v rámci školní výchovy a péče o národní vzdělání; imperiální věda se dnes pod heslem špičkováposouvá ze státních univerzit do nadnárodních koncernů, které přebírají z rukou národních států imperiální moc. V globalizovaném světě má imperiální moc ten, kdo rozhoduje, jaká rizika musíme přijmout bez práva na legitimní odpor.

Zmatek mezi mocí imperiální a lokální vyvolává identitární paniku na různých úrovních, například rozpad Jugoslávie, katastrofa v Mexickém zálivu nebo řecký odpor proti rozpočtové kázni přikázané EU. I krize eura, měny bez svrchované moci, vyvolává identitární paniku, a to nejen v Řecku. Jiným příkladem je krize finančního sektoru: nejsou státy pouhé potestas před imperiální mocí finančního systému? Musí šetřit na svých občanech, aby bylo z čeho platit dluhy bank?

Druhou formu chaosu nazvěme postprofesionální. Označuji tak úpadek práce, pojaté jako hlavní zdroj naší identity, jako povolání, jako profese (odvozeno od profiteri – vyhlásit veřejně); pracovitost je pak morální normou a rozhodující občanskou ctností, bez níž není možná integrace do společnosti.

Řekněme, že pojem práce je v kapitalistické společnosti postaven na protestantském pojmu Beruf, povolání, které je nejen zárukou naší identity, ale také cestou ke spáse. Lidé musejí být vychováváni k práci, líný dělník je negativní figurou společnosti profesí, líný člověk hřeší proti tomu, k čemu byl křesťanským Bohem povolán.

Někdy v polovině devadesátých let došlo k radikálnímu rozchodu mezi prací a povoláním, byl to jeden ze skrytých dopadů globalizace a postfordismu. Proslulý teoretik postkapitalistické společnosti Peter Drucker napsal:Vymizení práce jako klíčového faktoru produkce se vynořuje jako nevyřešená kritická otázka současného kapitalismu. A v knize-sloganu Jeremy Rifkina The End of Work – The Decline of the Global labor Force and the Dawn of the Postmarket Era z roku 1995 čteme: Idea společnosti nezaložené na práci je tak cizí každé naší představě o organizaci mas v nějaké sociální aglomeraci, že jsme donuceni definovat nově základy sociální smlouvy.Obrovské přírůstky produktivity vedou k propouštění pracujících a následné přírůstky bohatství nejsou distribuovány – prudce narůstá nerovnost.

Integrace do společnosti racionálních jedinců musí být založena na kritice závislosti na tradici, jinak je pouhou asimilací. Kritika identity musí být legitimním způsobem integrace do „kulturní společnosti“.

Čapek ve své nejznámější hře rozvíjí teorii robotů na tomto jednoduchém principu: člověk je příliš složitý, dobrý inženýr by ho udělal jednodušeji, hrát na housle je zbytečná potřeba, nejlepší dělník je ten, „který má nejmíň potřeb“. Mladý Rossum vyhodil „všechno, co neslouží přímo práci, a udělal robota“.

Výraz robot můžeme přeložit do globalizované řeči termínem lidský zdroj.

Rozpor mezi člověkem, pro nějž je práce ještě povoláním, a pouhým lidským zdrojem, který je dočasně využíván kapitálem, je velkým motivem identitární paniky. Lidské zdroje jsou stále provinilé před požadavky kapitálu, musí neustále pečovat o svůj lidský kapitál, o to, co z nich dělá použitelný lidský zdroj. Nazvěme tuto situaci tyranií sebeoptimalizace, člověk se musí stydět za to, že je člověk a ne robot, že má ještě jiné potřeby, že stárne, někdy je nemocný, jindy se neumí přizpůsobit. Není schopen nějakého politického odporu, jen jako roboti v Čapkově hře „najednou praští vším, co mají v ruce, skřípají zuby – a musí přijít do stoupy“. Celým světem proběhla zpráva o jedné čínské továrně ve vlastnictví tchajwanského podnikatele, kde nešťastné lidské zdroje páchaly masově sebevraždy: proto byl do pracovní smlouvy zaveden článek, kterým se lidský zdroj zavazuje nespáchat sebevraždu.

Rozkol mezi prací a povoláním je důsledkem ekonomického růstu, který je ve stále větší míře jobless, protože robots are producing robots a automation is itself being automated.Paradox, který je třeba politicky formulovat, je v tom, že smyslem technologie je osvobodit člověka od práce, zatímco obecně prosazovaný smysl ekonomického růstu je vytvořitnové pracovní příležitosti.

Tyranie sebeoptimalizace vyvolává identitární paniku. Vzorem kadeta Büglera z Haškova Švejka byl německý profesor Udo Kraft, který před svou smrtí ve válce napsal knihu Sebevýchova k smrti za císaře. Různé rekvalifikační kurzy, školení, jak motivovat zaměstnance, psychologie práce atd. – to vše jsou návody k „sebevýchově lidských zdrojů k smrti za ekonomický růst“. Obludná prekarizace práce vede k tomu, že práce nás už nechrání před chudobou (jak zdůrazňuje Jan Keller ve své nejnovější knize), a to vyvolává vlnu identitární paniky.

Pravicová politika je dnes především manipulací obludného nešťastného vědomí, které tato panika generuje. Člověk zredukovaný na pouhý lidský zdroj je neustále ponižován, kapitál mu ústy manažerů vyčítá, že je dražší než čínský lidský zdroj, stát se kvůli němu musí zadlužovat! Příkladem takové manipulace nešťastného vědomí lidských zdrojů bylo teroristické využití rétorické figury „zadlužování státu“ v nedávných volbách v Česku: stát se zadlužuje, protože lidské zdroje mají přebujelé potřeby, to si kapitál nemůže dovolit, každý lidský zdroj se musí sebeoptimalizovat na vlastní náklady, aby byl k použití. Jinak bude nepotřebným lidským zdrojem – a to je velká hanba.

Třetí formu chaosu nazvu postmultikulturální. Doba multikulturalismu pominula, ale zanechala po sobě chaos, současný neorasismus například je jeho zplozencem.

Připomeňme si ještě jednou rozdíl mezi společností multirasovou a multikulturní: ve společnosti multirasové jsou rasové rozdíly kompenzovány kulturní jednotou – černoch v uniformě generála zdraví francouzskou vlajku. Etnická a rasová vzdálenost je tu kompenzována kulturní blízkostí, úzkost, kterou heterogennost vzbuzuje, je utišována kulturní homogenností. Tato kompenzující role kultury prostupuje celou liberálně-demokratickou společností a je klíčovým faktorem integrace.

Ve společnosti multikulturní naopak kultura nekompenzuje rasovou či etnickou odlišnost, ale legitimizuje ji, je posílením diference rasové a etnické, ne jejím překonáním. Veřejný prostor se otvírá jiným kulturám a boj o uznání „jiné kultury“ přebírá roli boje o sociální rovnost.

Nepatří ale ke kultuře neustálé napětí mezi argumentujícím popíráním nároku každé tradice na uznání a právem každého člověka bránit univerzální smysl své tradice? Může být kultura něčím jiným než vytržením ze závislosti na tom, co je jen místní a časové, jazykové a svázané s tradiční identitou? Není konfrontace a kritika jádrem každé kultury? Francouzský filosof Alain Finkielkraut nazval tento rys evropské kultury abolicionismem, pokusem o zrušení všeho, co nás svazuje s jen místním, pokrevním, časovým, se vším, co neplatí univerzálně. V kultuře nelze nikdy potlačit zápas – někdy brutální – s tím, co nás činí závislými na identitě místní, historické, národní.

Multikulturalismus hasil v kultuře univerzalizující kriticismus, a vyvolal tak úzkost a strach z potestas, z lokální moci, která by chtěla vládnout svrchovaně a nekritizovatelně i nad kulturou. Neorasismus v současné Evropě je především reakcí na novou úzkost z identit, které vyžadují uznání bez toho, aby se vystavily argumentující kritice ve veřejném prostoru.

Multikulturalismus vyvolal identitární paniku, protože v kultuře oslabil abolicionismus, identitu rozkládající prvek, bez něhož není možná integrace do společnosti racionálních jedinců, protože integrace musí být založena na kritice závislosti na tradici, jinak je pouhou asimilací. Kritika identity musí být legitimním způsobem integrace do „kulturní společnosti“.

Čtvrtou formu chaosu nazvu chaos postantropocentrický. Paleontolog Petr Pokorný píše ve Vesmíru (2010/4): Naše planeta (po Gagarinově letu) na sebe poprvé hleděla lidskýma očima. Velká část lidstva poprvé začala vnímat Zemi jako svou planetu. Získala k ní rázem skoro mateřský vztah. Je to přinejmenším zvláštní situace. Sama Země byla odjakživa onou matkou. Ochraňovala a dávala obživu. Teď jako by se role obrátily. Podobně uvažovali o zkušenosti pohledu na Zemi z kosmu i Marshal McLuhan či Ralf Dahrendorf. V dokumentu Nepohodlná pravda Al Gore ukazuje na malý bod na mapě a říká: Toto je Země ze vzdálenosti čtyř miliard mil, celé naše dějiny, se svými triumfy a hrůzami, se odehrály v tom malém bodě. Když vezmeme tuto větu vážně, jsme přinuceni vnímat jako jednotu to, co jsme byli zvyklí vnímat jako rozdělené. Podstatné ale je, že tento pohled na planetu nemá ještě dostatečnou politickou legitimnost, není politicky reprezentován.

Otázky spojené s planetarizací – tak chci tuto novou perspektivu nazvat – vyvolávají identitární paniku a jsou dnes překřikovány neokonzervativní „vůlí k víře v Boha“. Je to pokus ucpat ten zdroj nejistoty a otřesné nevolnosti, kterým je průnik kosmické perspektivy do antropocentrického pojetí lidských dějin. Jak osvobodit kosmos ze zajetí v antropocentrické mytologii?

Otázky spjaté s planetarizací, se zkušeností pohledu na Zemi současně z kosmu i zvnitřku našich dějin, vyvolávají hlubokou identitární paniku, kterou zahánějí nejen kleronacionalistické rituály, ale i třeba totální odmítání zelené kritiky kapitalismu ve stylu Václava Klause. Vše, co vyvrací antropocentrickou představu, že příroda je tu pro nás, že byla stvořena pro člověka, vyvolává identitární paniku.

Slovem kleronacionalismus označuji pokus překonat identitární paniku návratem k těm formám pořádku, které předcházely chaosu, jenž ji vyvolal. Stanovme proto jakési podmínky řešení, které nazvu sociologické osvícenství.

První podmínkou je, že není možné žádné řešení založené na návratu k těm formám pořádku, jejichž jádrem byla hierarchizace, centralizace a teritorializace, tedy přenesení „na naše území“. Ten pořádek, který spočíval v tom, že jsme věděli, co je vyšší a co nižší, co je v centru a co na periferii, co je na svém místě a co na místě, kam nepatří, je navždy minulostí.

Zadruhé proti systému, jehož krizi prožíváme, nelze formulovat nějakou alternativu, takové myšlení je zbytkem metafysiky. Je klíčovým znakem globálního kapitalismu, že ze všech alternativ dělá fragmenty svého fungování. Jak bychom mohli formulovat nějakou alternativu k systému, když jej neumíme přesvědčivě reprezentovat? Celek společnosti uvnitř společnosti? Je možná jen síť změn založených na místních bojích proti privatizaci commons, jako jsou naše geny, oceány, voda, vzduch, kultura, internet…

Zatřetí není možné řešit současnou krizi tím, že reprezentovaný lid sám vystoupí na scénu, sesadí své vládce a bude si vládnout sám. Ve společnosti diferencované do specializovaných sektorů je reprezentace sama specializovanou činností, kterou nelze nahradit. Řekněme to ještě obecněji: neexistuje žádná „věc sama“ schopná vyvrátit svou chybnou reprezentaci tím, že se sama zjeví. Vše se ukazuje jen prostřednictvím nekonečné sítě reprezentací, které na sebe vzájemně odkazují.

Václav Bělohradský

FOTO: Právo

Začtvrté práce už nikdy nebude povoláním, vztah mezi prací a identitou je třeba definovat nově a založit ho na nové sociální smlouvě.

Zapáté už nelze brát vážně antropocentrická náboženství, jejich vyznávání má jen utilitaristický a paternalistický charakter. Bez náboženství by člověk ztratil své orientační body, můžeme například tvrdit, co je nad to, je přetvářka!

Kritické myšlení dnes může jen klást odpor kleronacionalismům, vyčistit veřejný prostor od odpovědí, které se tváří jako otázky. Řešení ale nabídnout nemůže. Nevíme ani, co slovo řešení dnes znamená.

Věnováno studentům FSV UK, v jejichž přátelském kruhu jsem 8. dubna na jednom ze „sociologických večerů“ poprvé, v ještě neujasněné formě, formuloval tyto teze.

Václav Bělohradský, SALON, Právo

Související články

• Václav Bělohradský: Postsekulární společnost I